Vzpomínky na Kyjev

V této pohnuté době, kdy se zajímáme s obavami o osud Ukrajiny, se chci podělit o své zážitky z častých pobytů v Kyjevě před 15 lety. Tehdy jsem tam služebně jezdil po dobu několika let.

Navštěvoval jsem česko ukrajinský malý společný podnik na výrobu dílů pro stavebnictví. Kyjevský podnikatel je národností Rus, původem z východní Ukrajiny, ale dnes statečný ukrajinský vlastenec, který Kyjev neopustil a prý nikdy neopustí. Tehdy jsme o politice nikdy nemluvili.

Kyjev svojí konfigurací připomíná trochu Budapešť, ale v mnohem větších rozměrech. Asi 500 metrů široká řeka Dněpr ho dělí na dvě části. Západní tvoří vysoký srázný zalesněný břeh v podobě hřebenu, který směrem na západ přechází do roviny. Východní část je nedohledná rovina.
Na západní části, na tom hřebenu, je zbytek historické části Kyjeva s vládními budovami, parlamentem, chrámy, vše obnovené, původně zničené za války. Odbočuji - měli bychom být vděčni osudu, že máme zachovanou krásnou Prahu i Plzeň s historickými budovami a stavebními památkami. V Kyjevě je vše nové ve slohu poválečné architektury SSSR. Předválečných domů je jen několik ulic.

Centrem města je široký bulvár Kreščatik, široký asi jako naše Václavské náměstí. Je obklopen úřady, jejichž přízemní části jsou z růžové žuly, kterou tam prý přivezli Němci, aby z nich postavili památník svého vítězství – nepovedlo se. V přízemí neúředních budov jsou velké obchody - buď se zbožím světových módních začek, nebo s potravinami všeho druhu. Ceny potravin byly tehdy přibližně stejné jako u nás. Jaká však byla úroveň mezd a platů, to nevím. Měl jsem vždy dojem že procházím normálním evropským městem. Nedivím se, že Ukrajinci chtějí, aby jím zůstalo.

Tento bulvár byl vždy o víkendech uzavřen pro veškerou dopravu a obklopen stánky s pochutinami a občerstvením a pořádaly se tam, po celé jeho délce, amatérské kulturní a sportovní události. Tu zpívá lidový pěvecký soubor, tu hraje harmonikář, tu mladí kluci hrají kopanou, tu tančí malý soubor lidové tance. Bylo to pro mne velmi překvapivé a dle mého výborné víkendové využití centra města. Po chodnících korzují skupinky občanů, hlavně mládeže, mnozí mají v rukách lahve s pivem, nebo s colou. Nezahlédl jsem však nikdy ani jednoho opilého člověka, což bylo překvapivé a velmi rozdílné proti mé zkušenosti ze služebních návštěv Moskvy před převratem.

Národní divadlo – viděli jsme Čajkovského balet – je daleko skromnější budova, než naše Národní, nebo naše starší, plzeňské. Umělci jsou však jistě dobří. Fotbalový stadion je umístěn uprostřed města. Ale je tam zvláštnost, tak si váží svého zemřelého trenéra národního fotbalového mužstva, že mu postavili na stadionu bronzovou sochu.

Metro bylo tehdy velmi laciné, jízdenka asi za našich 50 haléřů. Na schodech do podchodů vždy stály ženy, buď se svými výrobky v podobě pečiva, nebo s květinami. Asi bez živnostenského oprávnění a hygienického povolení.

V pravoslavných kostelích během denních bohoslužeb s častým zpěvem popů i ženských sborů bylo vždy hodně žen s hlavami zahalenými v šátcích, líbajících ikony svatých.

Na úžasné řece Dněpru jsou zakotvené plovoucí restaurace. V jedné jsme večeřeli. O zážitcích s jídlem bych chtěl také vyprávět. Pracovní oběd byl vždy studený – šunka, sýry, zelenina, káva, minerálka. Na večeři jsme však vždy byli zváni do restaurací. Jsou v Kyjevě různé, v národním ukrajinském tónu, ve španělském, japonském, francouzském tónu s příslušnými jídly. Pro mne překvapivě v ukrajinské restauraci účinkovali 3 hudebníci v národních krojích a zazněly asi národní písně, v španělské hráli na kytary dva kytaristé španělské melodie – u nás již nevídané zážitky.
Mně nejlépe vyhovovala ukrajinská jídla – vždy jako předkrm „seljotka s kartoškoj“ - velmi chutné, ne příliš slané kousky slanečka s bramborem maštěnými máslem, pak boršč, kyjevský kotlet , jindy nějaký rybí plátek, například jedl jsem plátek z jesetera, jako salát mnohdy sladkokysele nakládané houby, vzhledem naše „prašivky“ s listovými výtrusy, které bych nesbíral. Ale byly dobré, a nebyly jedovaté, pořád žiji. Na závěr něco sladkého.

Jako aperetiv bylo vždy 200 g vodky – to je pro 4 hosty nemnoho. K aperitivu byly vždy podávány takzvané „zakusky“ - to byly malé pikantní chuťovky. Pak k jídlu jsme pili pivo, vždy ukrajinské. Jinak v obchodech bylo tehdy k mání 4 -5 druhů českých piv, včetně Prazdroje.

Tak to jsou mé vzpomínky na Kyjev před 15 lety, před převratem na Majdanu, před hroznou dnešní válkou. Již tehdy byl Kiev evropským městem, snad jím i bude.

Vzpomínky na Kyjev

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více