FEJETON: Jak jsem zradil družku nejvěrnější

Byl to blesk z čistýho nebe, Vojtěch nás pozval na svůj zásnubní večírek. Vůbec jsme netušili, že má nějakou ženskou, vždyť on od rozvodu s Jarunou před devíti lety jen velebil přednosti solitérního života. Že prej se jmenuje Filipka, je krásná, a vše ostatní se dozvíme na místě.

Tak jsme si umyli uši a krk, ostříhali nehty, oblékli čisťoučké košulenky a jdeme slavit Vojtův významný životní okamžik. Podle dohody nese Ondra budoucí milostivé paní kytku, já nějaké to lahodné bumbání a Vladimír mlsáníčko v podobě bonboniéry. Vojtěch už čeká, předhazuje nám přezouvací pantofle a usazuje nás kolem kuchyňského stolu, na kterém se usmívá talíř chlebíčků. V konvici laskavě bublá voda na kafíčko. „Klid, chlapci, za chvíli se s ní setkáte. Řeknu jediný, je to nejlepší holka mýho života. Známe se necelej měsíc, ale já se definitivně rozhod, že jedině s ní a už navždy.“ A pak to přichází! Vojta rozráží dveře do obýváku, přistupuje k televizi, něžně na ni klade dlaň a slavnostně pronáší: „Tak to je ona, seznamte se. Jmenuje se Philips 65PUS7506, ale já jí říkám Filipka. Úhlopříčka 65 palečků, cituplné rozlišení, sladký zvuk, já ji prostě vroucně miluju.“ Následuje několik vteřin třeskutého ticha, pak zazní obývákem Vláďova slova: „Dejte mi panáka, nebo toho šmejda zabiju!“

Někdo by možná řekl, že jsme jen Vojtovi sežrali i s navijákem lacinej fórek. Ale omyl, tady nejde o žádnou legrácku, nýbrž o upřímné přiznání zásadního existencionálního fenoménu mužského žití. Přesněji řečeno fenoménu žití zralých mužů. Těch, jejichž testosteronová křivka již má horní kulminaci za sebou, neboli těch, kteří už se hlavně před ženskýma nemusejí čepejřit jakýže jsou tvůrčí intelektuálové, které ta zlodějka času televize vůbec nezajímá. Pravda je totiž ta, že televizní bedna je jednou z nejvýznamnějších samic mužského života. Má hned několik vlastností, o jakých si u všech ostatních partnerek můžeme jen nechat zdát. Nepožaduje po nás žádnou práci, nevadí jí, že vedle ní žereme vepřovou konzervu nožem přímo z plechovky a ještě si při tom čteme noviny, nepohoršuje se, když chodíme po bytě jen ve slipech a ještě se při tom občas poškrábeme na zadku. Toleruje, že už zase jdeme na pivo, trpělivě a bez odmlouvání vyslechne naše názory, včetně kritiky její činnosti a jejích názorů. Nezve si na Vánoce maminku, nekamarádí se s tou protivnou bábou Čmaradovou odnaproti, ale hlavně – k tomu, aby konečně mlčela, stačí krátce zmáčknout jeden čudlík.

Tohle všechno jsem si uvědomil, když jsme ve Vojtově obýváku dlabali chlebíčky, srkali kafíčko a sledovali jeho pyšné předvádění Filipčiných elektronických dovedností. Mysl mi zalil stud za nás chlapy, za to, jací jsme to ale nevděční hajzlové. Za to, jak ignorujeme tu skromnost, tolerantnost a poslušnost našich družek nejvěrnějších, našich televizních bedýnek. Našich líbezných holčiček, které, kdykoliv se nám zachce, se nám rozzáří v ústrety. Hluboce jsem se zastyděl za to, že jsem své staré dobré Samsungce ještě nikdy nepřinesl kytičku, že jsem ji dokonce nikdy ani nepoděkoval za všechno, co pro mě už skoro deset let dělá. Těšil jsem se, jak ji po návratu domů pohladím a možná i utřu prach z obrazovky.

Jenže všechno je jinak. Už jsem doma, už jsem svou Samsungku pohladil a dokonce i prach jí z tvářičky setřel, ale mé myšlenky jsou stále ještě u Vojtovy Filipky. Jaká je to ale pohledná, elegantní a šikovná holka! Jak je energeticky šetrná a jakou má krásnou pětiletou záruku! Cítím, kterak ve mně zraje zrádcovské rozhodnutí. Nakonec je vyslovuji: „Nedá se nic dělat, milá stařenko Samsungko, asi půjdeš z domu. Přijde sem jiná, mladá, výkonnější. Tak to holt na světě chodí. Ale slibuju, že na tebe nikdy nezapomenu a taky to, že naše rozloučení bude důstojné. Koupím chlebíčky, uvařím kafíčko a pozvu Vojtěcha, Ondru a Vláďu na rozvodovej mejdan. A moc se na mě nezlob, to víš, my chlapi s ubývajícím testosteronem jsme jen nevděční hajzlové.“

FEJETON: Jak jsem zradil družku nejvěrnější

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více