Jeden večer s Martou v jedné části pražské Kampy

Co Čech, to muzikant. Říkalo se kdysi. Hudba nás provází od prvního nadechnutí i po posledním vydechnutí. Zatímco v kolébce posloucháme volbu někoho jiného, jak stárneme, další výběr už je jen na nás.

Ovlivňuje nás mnoho faktorů, například rodičovské vzory, kamarádi, televize, sociální sítě, rádio, filmové melodie, texty a další a další. Nás sedmdesátníky a starší provázely životem písničky zpěváků, jejichž jména dnešním mladým často nic neříkají. Škoda.

Jednou z těch, jejíž písničky mě provázely obdobím dospívání a nabytí plnoletosti byla Marta Kubišová. Její nezaměnitelný hlas se naší domácností linul od božího rána do pozdního večera. Vzpomínám na moji milovanou prababičku, trpělivou osobu, která sedávala na židli u okna s háčkem a zpola hotovou záclonou. Jedno odpoledne se po mně po očku podívala a prohodila: "Nemohl by se ten půlměsíc už doloudat? Kdo to má furt poslouchat?" Reagovala tak na jednu z prvních písniček Marty Kubišové - Loudá se půlměsíc. Mnohokrát obehraná deska už vydávala skřípavé zvuky a přeskakovala. Dodnes, kdyby mě někdo o půlnoci probudil, odzpívám, či spíše odkníkám, celý text.

"Tam musím být," konstatovala jsem po zjištění, že v letní scéně Muzea Kampa se po několik týdnů bude hrát divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové s prozaickým názvem "Marta". Vstupenky na jednotlivá představení se vyprodávaly raketovou rychlostí. Já jsem si jednu koupila od kolegyně, která onemocněla. Z původního záměru, že spojím příjemné s ještě příjemnějším, a to procházku po Kampě s poslechem představení, zůstalo jen představení. Kampu jsem stihla krátce před prvními tóny a krátce po skončení poslední úklony účinkujících. Stačila jsem několikrát stisknout spoušť fotoaparátu na Vltavu s odlesky zapadajícího slunce a v noci s odrazem světel z okolních budov.

Recitál mapuje nejdůležitější okamžiky života Marty Kubišové. Broukala jsem si písničky, jejichž text jsem znala, podupávala nohou do taktu, obdivovala herecké i pěvecké výkony umělců na jevišti, zejména Hany Holišové v roli Marty. Zaplněné hlediště vřelým potleskem odměňovalo ztvárnění životních situací, hudební doprovod i písně.

Krátce před zahájením představení po schůdkách směrem za mou řadu mířila osoba se šedivými vlasy. Nešálí mě zrak? Nešálil. Marta Kubišová se přišla podívat, a aby toho nebylo málo, pár minut po ní stejnými schůdky vystoupal její bývalý zpěvácký partner Václav Neckář. Přišli v tichosti, neupozorňovali na sebe, se zaujetím sledovali představení a svůj dík účinkujícím projevovali potleskem. Na jejich tvářích se objevovaly úsměvy vyjadřující spokojenost. A protože se chovali velmi skromě i o přestávce, tak pro většinu diváků bylo příjemným překvapením, když uprostřed závěrečné děkovačky mezi herce vstoupili oba zpěváci. V tu dobu potlesk zesílil a gradoval po pár větách pronesených oběma umělci. Bylo to velmi dojemné zakončení představení, zvláště proto, že nikdo takto vzácnou návštěvu nečekal.

Co říci na závěr? Přestala jsem přemýšlet o tom, že jsem neměla čas projít se podvečerní Kampou. Zážitek z představení i osobní účast Marty Kubišové a jejího kamaráda Václava Neckáře moje dojmy jen umocnily. Hvězdá obloha a pohled na klidnou Vltavou plnou světel už byly jen příjemným zakončením skvělého večera.

Jeden večer s Martou v jedné části pražské Kampy

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více