Lázeňský deníček: Bechyně, den druhý

Když jsem k narozenám dostala poukaz do lázní, nepřemýšela jsem, co se tam se mnou bude dít. Jsem druhý den v Bechyni a čeká mě rozhodnutí lékařky o procedurách.

Mám za sebou horkou červnovou noc. Jde to. Myslím teplota vzduchu. V "mém" lázeňském domě Olga v Bechyni se slunce do mých dočasných oken opře až po 15. hodině. Dnes mi začne ta pravá lázeňská péče.

Lázeňský dům Olga

Ani si neuvědomuji, že jsem přijela do jedněch z nejstarších lázní svého druhu v Čechách. Historie sahá až do roku 1576. Kromě jiného se dozvídám, že původně Libušiny lázně byly v roce 1957 přejmenovány na Československé státní lázně Třeboň, léčebna Bechyně a že od roku 1958 dochází k zavedení celoročního provozu.

https://www.laznevbechyni.cz/historie-lazni

Jenže já se dnes historii chci věnovat jen okrajově. Především mě zajímají procedury. Sužují mě obvyklé neduhy doprovázející chřadnutí lidského těla, naštěstí nic problematického. Koho v mém věku se sedmi křížky na zádech ta záda občas nebolí? Nebo kolena někdy rozhodnou, že jim výšlap na vrchol rozhledny po 220 schodech moc neprospěje.

Tady léčí nemoci pohybového ústrojí (to se na mě hodí) a nervové (to se mě teď netýká, ale jeden neví). Plná kapacita lázní se pohybuje kolem 500 osob. V polovině letošního června, jak mi řekli na recepci, je téměř plno. Jistě, uvědomuji si, ve dvoulůžkovém pokoji jsem sama. Tak mi to moji blízcí zajistili. Proto nemůže být obsazeno.

U recepce i u lázeňského baru to hučí jako v úle, klienti v županech přecházejí sem a tam, jiní si pochutnávají na kávě, kuřáci opět okupují terasu. Nezklame mě ani vegetariánský oběd. Výborný, a pochvalují si i moji spolustolovníci, milovníci masa.

Dopoledne jsem se s lékařkou domluvila na jedenácti procedurách a hned mě čekaly dvě. Možná to je nějaká fikce, ale já se po nich cítila, jako kdybych mládla. Aby ne, přístup rehabilitačních sester je příjemný, přátelský. Ale nemládnu, přesto jsem se odpoledne vydala do centra města. Prázdné náměstí se zaplní o prázdninách, zámek byl v pondělí zavřený, tak jsem zdolala 226 schodů k řece a stejný počet vystoupala.

Prázdné náměstí

Prvních 80 schodů

Přes řeku se klene podstatně menší most vedoucí do části Bechyně s názvem Zářečí. Je zde nádherně, jez hučí a oči se nedokáží odpoutat od pohledu na zámek tyčící se vysoko nad řekou.

MOst

Silniční most přes Lužnici

Jez na Lužnici pod zámkem

Zářečí mě přivítalo deštěm, tak jsem si podrobné prozkoumání této lokality nechala na jinou dobu. Musím se sem vrátit, už kvůli keramické dílně, pomalovaným popelnicím a mnoha drobným keramickým výrobkům.

Na zpáteční cestě jsem si na náměstí všimla figury na lavičce. Tak takhle bych opravdu nechtěla dopadnout. Proto vzhůru naplánovat další procházku ku prospěchu vlastního zdraví.