Arnošt Goldflam: Začal jsem psát o ženách proto, abych jim porozuměl

Arnošt Goldflam představil koncem září v divadle U Valšů svou novou divadelní hru Réza a Mili. "Premiéra byla v den mých 75. narozenin. Všechno pěkně dopadlo," prozradil spisovatel, dramatik, herec a režisér Arnošt Goldflam.

O čem příběh dvou dam je?
Hra je o dvou ženách, kterým, jak říkají, se zbláznili manželé. Dokonce volají policii, zatím probírají celý svůj život, zážitky, sny a ideály. Vyústění je však překvapivé. Jak říká jedna z nich, když si stěžuje na život, je to jako z časopisu Ženy a jejich zkažené životy. Ale i když ony samy nejsou svým životem nadšeny, doufám, že se diváci docela pobaví.

Píše se vám lépe o životě žen než mužů?
Já jsem začal o ženách psát proto, abych se naučil jim porozumět, což se mi sice nepodařilo, nicméně moje hry o ženách mají pěkný ohlas a už jich bude snad k desítce!

V den premiéry jste oslavil pětasedmdesátiny. Je to už věk k bilancování?
To určitě, jenže já bilancování nemám rád, takže to ani nedělám, spíše se dívám dopředu, jestli mě snad ještě něco čeká! Snad to nebude žádná hrůza!

Jak se vám stárne? Může být stárnutí radostné, co pro to může člověk udělat?
Stárne se mi takříkajíc přiměřeně... Může to být i radostné pro toho, kdo to umí, což já, skeptik, bohužel nejsem. Nemám na to tu šťastnou povahu. Ale jsem rád, že žiju!

Jak se podle vás žije českým seniorům?
No, jak komu. Když mají něco naspořeno nebo mají hodné děti, jsou zdraví, pak to jde. Přeju jim to!

Jste činorodý člověk, píšete divadelní hry, knihy, režírujete, hrajete… Restrikce v době pandemie asi byly pro vás k nepřežití. Anebo jste si naopak v době lockdownu odpočinul?
Já jsem dost pracoval, napsal jsem tři knížky a nějakou divadelní hru, právě tu, co měla premiéru, a ještě jednu. Ty knihy byly povídky Hlavně o mamince, teď mi vychází kniha 15ti příběhů pro děti a rodiče Strašidelné Brno a na jaře snad i kniha Brno, ty město mých snů, takže jsem se nenudil.

Bál jste se nakažení koronavirem? Předpokládám, že jste očkovaný a že půjdete i na třetí dávku…
Ano, to víte, jak to bylo možné, nechal jsem se očkovat a samozřejmě půjdu i na třetí dávku. Chtěl bych ještě pár let vydržet, bude-li to možné, v dobré kondici.

Dbáte hodně na prevenci?
V mém věku už musím být trošku opatrný, proto jsem se nechal očkovat i proti chřipce a pneumokoku, takže jsem ani v zimě nebyl nachlazený, dobře to dopadlo.

Lidé se často bojí vedlejších účinků. Jak jste očkování proti covidu, pneumokoku či chřipce snášel?
Po covidovém očkování jsem byl asi dva dny trochu unaven, po očkování proti chřipce a pneumokoku mi nic nebylo. Takže to taky dobře dopadlo, chválabohu.

Pojďme ale teď zase od nemocí pryč k vaší profesi. Napsal jste pohádky pro děti, knihu o „tatovi“ a nedávno vám vyšla knížka o mamince s ilustracemi vaší ženy. Vzpomínáte rád na své dětství, na své rodiče?
Ano, vzpomínám na ně často a čím dál víc a s láskou. Jak je to možné, jezdím za nimi do Brna na hřbitov.

Jste synem židovských rodičů. Hodně členů vaší rodiny zahynulo v koncentračních táborech a také váš tatínek a maminka si prošli válečnými útrapami. Jak moc to ovlivnilo vaše dětství a dospívání?
Jednak se o válce doma hodně mluvilo, já taky celý život čtu knihy z té doby, o koncentrácích a různé vzpomínky. Můj život to hodně ovlivnilo, proto jsem asi ten skeptik a úzkostlivý. Ale zatím jsem měl štěstí. Naštěstí!

Jaký jste sám rodič, jste hodný tatínek, anebo umíte být i přísný?
Jsem spíše měkký než hodný, ale myslím, že se máme rádi, přísný byl můj tata a to mně vadilo, tak jsem se snažil takový nebýt.

Vaše knihy i hry jsou většinou nabity optimismem, láskou, nadějí. Je takový i současný svět?
No, optimismus byste musel trochu hledat, ale snad by se našel nějaký humor a taky melancholie. Současný svět je místy dost neutěšený, o perspektivách se neodvažuju mluvit. Ale, aspoň u nás, jsme žili v míru, tak můžeme být rádi a snad to tak i vydrží.

Co vám v poslední době udělalo největší radost a na co se nejvíce těšíte?
Mám radost z rodiny a dětí, z toho, že můžu pracovat, režírovat, psát knížky a hrát, že jsem, aspoň relativně, úměrně věku zdráv a těším se, že to snad ještě nějakou dobu vydrží! Rád bych byl, aby to bylo aspoň do mých 85 let, až budou děti velké a samostatné. Ale kdybych byl v dobré kondici, tak i déle!

Arnošt Goldflam: Začal jsem psát o ženách proto, abych jim porozuměl

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více