Místo, kam se ráda vracím, aneb Vyznání Vojankám

Snad nevadí, že nebudu psát o kraji, pohoří, městě či vesničce, ale o jednom místě v Praze. Ono to není ani tak místo, je to spíš místečko. Ale mám je moc ráda a velmi by mi chybělo, kdybych se na ně nemohla vracet. Jsou to Vojanovy sady na Malé Straně. Od narození v Praze bydlím. Mám ji ráda, zejména její historické centrum a krásné parky. Tyto malé sady mi však zvláštně přirostly k srdci.

Přemýšlím o tom, co mě k nim přitahuje. Mám ráda historii, tak je to možná tím, že tu ovocný sad býval už od středověku. Možná v tom bude i trocha rodinné přitažlivosti, protože na začátku minulého století si tady řád anglických panen vybudoval malou krajinářskou zahradu. Moji babičku k nim dali jako dospívající dívku na vychování. A já si ji představuji, jak se tudy prochází s kamarádkami a špitají si o svých dívčích tajemstvích. Zřejmě to bude i vzpomínkami na společné procházky s rodiči v dětství. Z velké části to ale bude tiché kouzlo tohoto místa, které mě nutí projít nenápadnou branou v ulici u Lužického semináře. I v dobách, kdy přilehlou Malou Stranou proudily davy turistů, byl park, uzavřený mezi zdmi a okolími budovami, oázou klidu. Návštěvníků zde nebývá mnoho. A ti, kteří zavítají, se ztiší. Hlučno tu bývá jen v období pavích námluv. Pávům se tady totiž mimořádně daří a jejich počet utěšeně stoupá. Při poslechu jejich křiku mě napadá, jak se při něm asi pracuje úředníkům ministerstva financí, které s parkem sousedí.

Upravena jako park a zpřístupněna veřejnosti byla zahrada v roce 1954. Zároveň ji pojmenovali po slavném herci Eduardu Vojanovi, který se narodil v nedaleké Míšeňské ulici. Velkou část plochy zabírá jako v dávné minulosti sad, ve kterém rostou třešně, hrušně, mišpule i ořešáky. Okolí jezírka obklopují stromy a keře okrasné. O vše se pečlivě starají místní zahradníci. Jeden z nich, Jindřich Pavliš st., který se významně zasloužil o zeleň Malé Strany, tu má dokonce pamětní desku.

Z doby, kdy zahrada patřila karmelitánkám, pocházejí kaple sv. Eliáše a kaple sv. Terezie z Ávily. V poněkud ponuře působící, krápníky zdobené, tmavé kapli sv. Eliáše byla krátce pohřbena významná převorka tohoto řádu Marie Elekta. Zřejmě vlivem klimatu, který v hrobce panoval, došlo k mumifikaci jejího těla. Neporušené je dodnes opatrují karmelitky v klášteře na Hradčanech. Marie Elekta, žehnající klášteru, je zpodobněna na zdejších nástěnných slunečních hodinách. Jestlipak autor nádherné fresky vystihl její pravou podobu?

Starobyle na mě působí široké schodiště s balustrádou v zadní části zahrady. Vede na plošinu s barokní kašnou ve tvaru čtyřlístku, která byla objevena v roce 1980 náhodně pod nánosy zeminy. Dnes je zrestaurovaná kašna doplněna vodotryskem. Také její okolí je upraveno tak, aby vynikl její jednoduchý půvab.

Těžko říci, kterou část parku mám nejraději. Na jaře to budou nejspíš nádherné magnólie a rozkvetlé ovocné stromy. V létě je mi nejlépe v chladivém stínu vrb u jezírka. Na podzim mi voní přezrálé hrušky, které padají s mírným žuchnutím do trávy, kde je ozobávají elegantní pávi. Ani zima nedokáže zahradu zbavit půvabu. Zkrátka se tu cítím dobře. Pokusila jsem se vám to doložit na připojených fotografiích.

Pokud máte zájem dovědět se více o historii zahrady, mohu doporučit webové stránky https://botany.cz/cs/vojanovy-sady/ a http://www.praguecityline.cz/prazske-pamatky/vojanovy-sady.

Místo, kam se rád/a vracím - to je téma naší soutěže. Napište o místě, které je vašemu srdci blízké, na které se rádi vracíte. Popište, co je na tom místě zajímavého, čím vás okouzlilo, co je v jeho okolí k vidění, jak se na toto místo lze dostat. Více info o soutěži najdete zde.

Místo, kam se ráda vracím, aneb Vyznání Vojankám

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více