Co v téhle době můžeme mít, nebo nemít? No přece coronavirus. Už tři týdny se s manželem moříme touto hloupou otázkou. Vzniklo to tím, že jeden pátek nám začalo být zle, já měla kašel, jak starý tuberák a manžel měl každý večer teplotu, zajímavé je, že já neměla teplotu ani jednou. Objednali jsme se tedy na antigenní testy, to bylo další pátek a náš údiv byl opravdu nefalšovaný, když jsme byli oba negativní. Nicméně potíže se sice zmenšily, ale stále trvaly.
Další týden jsme kontaktovali naší obvodní doktorku, mně poslala e-recept, manžela poslala na PCR testy do nemocnice s tím, že mě pošle až podle výsledku testu muže. Jaké bylo naše překvapení, když mu přišlo na mobil, že je pozitivní, to bylo ve středu. Náš současný způsob života je v podstatě samý údiv. Po dalším telefonátu s lékařkou poslala na PCR test i mě, takže objednáno na pátek dopoledne, odpověď přišla odpoledne s tím, že já jsem negativní.
Je-li někdo negativní, má jít po pěti dnech opět na test. Nastal třetí týden, je úterý a já s obavou volám své obvodní lékařce o žádanku na další test. Jaké bylo mé překvapení, když mi celkem bez problémů vyhověla. Objednáno na středu, v 9.50 hod. jsem stepovala v silném větru a zimě jak na Sibiři před odběrovým místem a teď čekám na ortel a dočkala jsem se, jsem negativní.
A víte, proč tohle píšu? Protože se mi stýská po přírodě a hlavně po focení. Vzala jsem si totiž s sebou do špitálu foťák. Jedna moje milá kamarádka z Mikulovic mi nedávno řekla, že focení je i o obyčejných věcech, třeba jen vyfocení domu, stromu, prostě focení toho, co vidím před sebou. A tak jsem nasadila kapuci na hlavu a fotila obyčejné věci.
A musím říct, že mi, i při té zimě, bylo opravdu hezky. Přeji nám všem štěstí a zmizení všech virů z našich životů.
