Velký trh v Arzacheně a výlet za Magdalénou (6. díl)

Při svém desetidenním poznávání Sardinie jsme jako správné ženské nasávaly atmosféru vyhlášených středečních trhů ve městě Arzachena. Rády se o tento zážitek podělíme s vámi. Zúčastnily jsme se také lodních výletů. Tentokrát se s námi můžete podívat na souostroví La Maddalena, které bylo vyhlášeno v roce 1994 národním parkem.

Arzachena
Na našich poznávacích cestách se rády seznamujeme i se životy domorodců. Jednou z dobrých příležitostí je návštěva místních trhů. Nechaly jsme si poradit a v našem nejbližším okolí vybraly vyhlášené trhy ve městě Arzachena. Když jsme přijely do města, ulice byly zaplněny barevnými stánky a první návštěvníci již nakupovali. Do jiných stánků teprve trhovci přinášeli zásoby svého zboží. Přijely jsme akorát včas, abychom si u stolečku venku vypily dobrou italskou kávu a přitom pozorovaly venkovní dění.

Pak jsme postupně prošly mezi všemi stánky. Byla radost vidět nepřeberné množství různých čerstvých výpěstků a výrobků potravinářských i řemeslných. Blížil se konec našeho sardinského putování a potřebovaly jsme pořídit drobné dárečky. Já již nenakupuji žádné suvenýry, mám jich plný pokoj a občas něco i rozdávám. Ale o nějaké dobroty pro své blízké zájem mám.

Všechny jsme svorně skončily u stánku s velkou zásobou sýrů. Znalecky jsme požádaly o Fiore Pekorino Sardo – to měl být nejlepší tvrdý ovčí sýr, doporučovaný v každé sardinské příručce. Nejprve proběhla ochutnávka. Ten sýr byl opravdu výborný a předčil očekávání. Podle našeho nadšení si prodavač myslel, že si každá odneseme nejméně celý bochník. Nestalo se. Tržbu jsme mu sice udělaly, ale přály jsme si jen malé výseče o váze přibližně 300-400 gramů. Dohromady to znamenalo 14 takových řezů. Pot už ho poléval jen při představě, jaká makačka ho čeká. S krájením mu pomohl kolega a nakonec nám každý balíček společnými silami zavakuovali. Při převzetí peněz nás obdaroval úsměvem, podobným těm nacvičeným od amerických herců. Navrch ještě dodal něco hodně hlasitě a smálo se celé okolí. Dohadovaly jsme se, zda řekl, že „dnes už nás tady nechce vidět“, nebo „že nás zase rád uvidí, ale ne dnes“. Ale vždyť je to jedno. Spokojenost byla na všech stranách, tak proč si nezavtipkovat, že?

La Maddalena
Autem jsme dojely do rušného přístavního města Palau na severním pobřeží Sardinie. Odtud jsme podnikly plavbu trajektem na souostroví La Maddalena, které tvoří sedm větších ostrovů a přes 50 malých. Na náměstí hlavního města ostrova stojí kostel svaté Magdaleny. Okolo je velké množství kaváren a restaurací. Za časů, kdy zde bývala americká námořní základna, tak tady prý nevázaně holdovaly pití a zábavě mnozí námořníci. Základna byla zrušena v roce 2008 a nyní americké námořníky vystřídali turisté. Pro své nesmírné krásy bylo celé souostroví vyhlášeno národním parkem.

Ostrov Caprera
My jsme se nejprve odebraly z přístavu pěšky ke hrázi vzdálené přes 4 kilometry. Ta spojovala La Maddalenu s dalším ostrovem Caprera. Velmi ostré slunce nás doprovázelo celou dobu a stín byl v nedohlednu. Představa, že máme před sebou nejméně další 3 – 4 km k bývalému sídlu Giuseppe Garibaldiho, nás přivedla k rozhodnutí dál nepokračovat.

Garibaldi byl uznávaný italský hrdina, který jako generál stál v čele různých tažení i obranných operací. Proslavil se jako sjednotitel Itálie. Od italské vlády obdržel koupí část ostrova Caprera v roce 1855. Zde pak žil, postavil si dům, farmařil a nakonec na tomto ostrově v roce 1882 zemřel. V jeho bývalé rezidenci je zřízeno muzeum. K naší škodě jsme tam nedošly a srabsky cestu vzdaly. Zamrzelo nás také to, že jsme se nenalodily i s autem. Z nějaké brožurky se k nám dostala mylná informace, že po hrázi k tomu ostrovu lze dojít pouze pěšky. Nebyla to pravda, osobní auta tam jezdila. Vyznačeno bylo pouze omezení na maximální rychlost 10 km v hodině. Vědomí, že bychom se musely stejnou cestou vracet za plné asistence žhavého slunce, před nímž nebylo kam se skrýt, bylo skličující nejen pro mě, ale i moje mladší kamarádky. Smířily jsme se s tím, že každý záměr se nepovede. Vrátily jsme se do přístavu autobusem, jehož zastávku jsme objevily zcela náhodně. Inu, někdy i nepřipravenému štěstí přeje. Ve venkovní restauraci se slunečníky jsme si potom vylepšily náladu dobrým jídlem, pitím a zmrzlinou.

V příštím 7. dílu se podíváme mimo jiné na pozůstatky prehistorických staveb zasazených do úchvatné a neporušené přírody.