Bolivijské proměny

Po krátkém přeletu nad Andami se objevilo bolivijské Antiplano (náhorní plošina) a zanedlouho jsme přistáli na letišti El Alto v La Pazu v nadmořské výšce 4 150 metrů. Tento výškový rozdíl později ovlivnil celý náš pobyt v Bolívii v důsledku nemoci z nadmořské výšky, které tam říkají “soroche”.

Trpěl jí můj manžel a nepomáhalo mu ani pití odvaru z listů rostliny “coca” (kokainovník pravý), která se v Bolívii legálně prodává porcovaná ve varných sáčcích. Tento čaj nemá vedlejší ani opojné účinky kokainu, zato ale zmenšuje bolesti hlavy neopatrných turistů, kteří náhle přeletí z nulové nadmořské výšky do La Pazu. Mezi nejstarší způsoby použití této rostliny patří žvýkání kokových listů s páleným vápnem nebo rostlinným popelem. Coqueros (domorodci žvýkající koku) nosili listy ve vlněných nebo kožených vacích a vápno v malých tykvích. V současné době žvýká koku asi 15 milionů lidí v andských zemích. Domorodce je třeba označovat jako “indígenas”, protože slovo “indios” (indiáni) zde má ve španělštině pejorativní význam, je to v podstatě nadávka. V Bolívii žijí dvě etnické skupiny “indígenas” – Kečuové (v nadmořských výškách do 3 500 metrů) a Aymarové, kteří obývají nehostinné Altiplano v nadmořských výškách nad 3 500 metrů. V roce 1999 se udávalo, že 60% Kečuů a Aymarů nemluvilo španělsky. Kdo mluvil domorodými jazyky, byl automaticky odsouzen k bídě a dřině na polích Altiplana. Během naší první návštěvy byla většina domů vesničanů postavena z vepřovic (nepálených cihel) a střechy byly především doškové.

V roce 1999 jsme navštívili největší město La Paz, jezero Titicaca, ruiny starobylého města Tiahuanaco (Tiwanaku), město Yanacachi a některé horské oblasti v okolí La Pazu. Zbytku cesty jsme se museli vzdát právě kvůli nemoci z nadmořské výšky, kterou trpěl můj manžel, a vrátit se do Chile. Velmi nás to mrzelo, protože jsme nemohli navštívit město Potosí, které se rozkládá na úbočí pověstmi opředené hory Cerro Rico (španělsky „bohatý vrch“), kde byl ve středověku největší stříbrný důl na světě.

La Paz je pozoruhodné město, které klesá z nadmořské výšky chudé aymarské čtvrti El Alto (cca 4150 m) o více než tisíc metrů níže, kde žijí potomci Evropanů v bohatých domech a kde není neobvyklé vidět poslední modely luxusních aut.

Tiahuanaco je předincké město, které bylo založeno už kolem roku 110 našeho letopočtu. Po dobytí incké říše Španěly bylo město systematicky likvidováno a bylo zničeno velké množství jeho soch. Kamenné bloky z Tiahuanaca se běžně používaly jako stavební materiál až do začátku 20. století. To, co z trosek zbylo, odnášeli vesničané na stavbu svých domků a jeho ruiny také vykrádali bezohlední lovci kuriozit a lupiči. V Tiahuanacu tak zůstaly z původních soch pouze tři - největší umístěná v interiéru muzea a dvě v chrámu Kalasasaya ohrazeny ostnatým drátem.

Titicaca je největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou na světě. Má rozlohu 8562 km² a leží v nadmořské výšce 3812 m. Jedna jeho část patří Peru a druhá Bolívii, kde se na jeho břehu nachází proslulé poutní město Copacabana (nemá nic společného se známou pláží v brazilském Rio de Janeiro). Před místním kostelem světí každou neděli kněz auta nejen z celé Bolívie, ale i z Peru.

Nejdobrodružnější část naší první cesty do Bolívie bylo putování do města Yanacachi, kam se zčásti jelo “silnicí smrti”, která vede rovněž do města Coroico a nese tento název kvůli velkému počtu aut a kamionů zřícených do hlubokých roklí podél silnice. Místy se jede i pod vodopády. Na výjezdu z La Pazu jsme kromě pasoucích se lam viděli i velké množství tlustých psů, líně se povalujících vedle silnice. Bylo nám vysvětleno, že je krmí řidiči kamionů, kteří pověrčivě věří, že jim to přinese štěstí při nebezpečné cestě do Amazonie. Dnes je tato silnice, kterou postavili paraguayští váleční zajatci ve třicátých letech minulého století, asfaltovaná a málo frekventovaná, protože byla postavena alternativní komunikace. Nezapomenutelným zážitkem bylo pozorování kondorů.

V La Pazu jsme na pozvání pokojské z našeho hotelu navštívili chudinskou aymarskou čtvrť El Alto. Domek její rodiny tvořila betonová krychle téměř bez nábytku, ze stropu visela holá žárovka a v koutu místnosti stál předpotopní šicí stroj Singer, na kterém pracovala matka pokojské. Otec v poslední fázi rakoviny mozku ležel na posteli bez jakékoli lékařské pomoci, která byla pro něj příliš drahá. Jedinou nadějí pro celou tuto rodinu byl bratr, který studoval na právnické fakultě. Musel si ovšem kvůli tomu změnit jméno z ayamarského na španělské.

Matka naší známé z hotelu dokázala na svém starém šicím stroji vykouzlit neuvěřitelně krásné věci, takže jsme si od nich rádi nakoupili spoustu výrobků z textilu. Měli z toho radost, protože jsme jim pomohli řešit jejich obtížnou finanční situaci.

Bolívie a vůbec celá andská oblast Jižní Ameriky je známá výrobou tradičního textilu. Nejčastěji se používá příze zpracovaná z lamí vlny, která je velmi kvalitní. Při naší první návštěvě mě zaujalo, jak mnoho domorodých žen a někdy i mužů na venkově i v ulicích La Pazu předlo, tkalo, pletlo či háčkovalo. Bylo stále se na co dívat a obdivovat se jejich zručnosti, s jakou zhotovovali krásné věci.

Podruhé jsme Bolívii navštívili v roce 2019. Co se tady změnilo? Opravdu hodně. Mezi našimi dvěma cestami si Bolivijci opakovaně zvolili prvního domorodého prezidenta (Evo Morales). Marně jsme se těšili na domky s doškovými střechami, viděli jsme pouze jeden v malé vesnici, odkud byl krásný výhled na ostrovy Isla de la Luna a Isla del Sol – bylo to ovšem muzeum. Náš řidič nám vysvětlil, že bolivijská vláda za prezidenta Moralese domorodé obyvatelstvo hodně podporovala, nebylo již třeba se stydět za svůj jazyk a životní úroveň “indígenas” se zvýšila. Evo Morales totiž po svém zvolení znovu projednal smlouvy zahraničních společností na těžbu nerostného bohatství země, a zvýšil tak příjmy své země o 40 %. Umožnilo to financovat vzdělávací a bytové programy a zdravotní péči.

Náš řidič ovšem zároveň vyjádřil obavy, aby Evo Morales nepropadl pokušení stát se diktátorem typu venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Vyjádřil naději, že se najde jiný domorodý politik, který převezme jeho roli, ale demokratickým způsobem. Všechno ovšem dopadlo jinak: po posledních volbách v roce 2019 byl Evo Morales nucen odejít do exilu a budoucnost země je nejistá.

Největší změnou v Bolívii je ale překvapivý systém veřejné dopravy v La Pazu. V roce 1999 byly ve městě obrovské dopravní zácpy a dostat se do níže položené části La Pazu, aby se můj manžel mohl nadýchat “hustšího” vzduchu, bylo velmi obtížné.

Dnes má La Paz nejrozsáhlejší lanovkovou síť na světě, která je kromě toho i velmi dostupnou turistickou atrakcí. Za méně než 10 korun lze mít nádherné výhledy nejen na La Paz a El Alto, ale také na majestátní horu Illimani (6439 m n. m.). Celá síť lanovek má 10 linek a je skvělým výsledkem pro vyřešení chaotické dopravy, neúčinné pozemní přepravy, znečištění ovzduší a nadměrné spotřeby pohonných hmot dotovaných státem.

I nadále budeme sledovat vývoj v této latinskoamerické zemi, kam jsme se loni moc rádi vrátili po předchozím pobytu v Peru, které se nám oproti Bolívii zdálo příliš turistické.

Bolivijské proměny

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více