Setkání s vyznavači voodoo na Haiti

Voodoo (čte se vúdú) bylo původně polyteistické náboženství v západní Africe, především mezi etniky Ewi a Fon v dnešním Beninu. Když v roce 1697 Španělsko postoupilo Francii západní část ostrova Hispaniola, Francouzi začali ze západní Afriky dopravovat na své plantáže otroky, kteří si tuto víru přivezli s sebou. Časem vzniklo svérázné haitské voodoo, které obsahuje kromě svých afrických kořenů i prvky katolické víry a náboženství karibských Indiánů. Ve své organizaci se řídili podobnými pravidly jako svobodní zednáři. Vyznavači voodoo věří v Boha Stvořitele, kterému v kreolštině říkají Bondye (z francouzského Bon Dieu čili “hodný Bůh”). Bondye do života lidí nezasahuje. K získání jeho přízně je třeba sloužit duchům (“lwa”), kteří se u Bondye přimluví. Každý vyznavač voodoo má svého hlavního ducha, ale může se ucházet o přízeň i jiných duchů. Většina Haiťanů se považuje za katolíky a křesťanští svatí jsou považováni za stejně dobré přímluvce u Bondye jako původní afričtí duchové. S duchy se nejlépe komunikuje při obřadech, kdy vyznavači voodoo tancují a zpívají. Jak to vypadá v praxi, popíši v dalším textu.

V lednu 2010 jsme na naší cestě pěti západoafrickými zeměmi absolvované s tuaregským řidičem Ahmedem z Mali mimo jiné navštívili město Ouidah v Beninu, které je považováno za hlavní město voodoo. Podél silnice jsme viděli symboly voodoo ve formě maleb nebo sošek, které jsou rovněž prodávány turistům na stáncích u brány, odkud nebylo návratu. Kdo prošel tímto místem, byl v okovech naložen do podpalubí lodi, která přepravovala Afričany zajaté otrokáři na vzdálené plantáže na druhé straně Atlantiku. V nelidských podmínkách přežila sotva polovina z nich, ti nejsilnější, kteří pak byli schopni vydržet opět nelidské podmínky při práci na plantážích. Nelze se divit, že potřebovali útěchu, kterou našli právě ve voodoo.

V březnu téhož roku jsme se vypravili na ostrov Hispaniola, kde jsme se vyhnuli přeplněným plážím v Dominikánské republice a našli si ubytování nedaleko haitské hranice. K našemu prvnímu setkání s Haiťany došlo vysoko v dominikánských horách. Na pobřeží si najmeme místní “pickup” a spolu s vesničany jedeme do prudkého srázu lesní cestou do vesnice, kde žijí nelegální haitští přistěhovalci. Cestou na zadní část auta naskakuje mladý Haiťan, který se stává terčem nejapných vtipů Dominikánců. Mluví špatně španělsky a je zaskočen otázkou, kolik mu je let. Neví to. Nemá žádný doklad o svém narození a je mu to i jedno. Jako naprostá většina Haiťanů má jedinou starost – jak přežít. Naše návštěva se uskutečnila pouze několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti, které zničilo i to málo, co chudí Haiťané měli. Mnoho z nich proto uprchlo do hor v Domikánské republice, kde žijí ve velmi nuzných podmínkách. Dominikánci je považují za podřadnou rasu. Všichni chudí Haiťané jsou černí a mluví pouze kreolsky, což je nesrozumitelná směs afrických jazyků a francouzštiny. Pouze 10 – 15% Haiťanů se domluví francouzsky.

Zde v dominikánských horách žijí ti nejchudší. Jsou apatičtí, dokonce ani nežebrají. Je odsud krásný výhled. Kolem jsou skromná políčka, kde Haiťané pěstují svoji obživu. Nevíme, zda mají jiné možnosti výdělku, pravděpodobně ne, protože pouze málo z nich se domluví španělsky. Odjíždíme se špatným pocitem, ale pomoci jim nemůžeme.

Do Haiti jsme se snažili dostat dvakrát – poprvé se to nepovedlo, byla to frekventovaná hranice s kontrolami a ostnatými dráty. Na druhý pokus to ale vyšlo. Našli jsme téměř nehlídanou hranici, kde byl pouze jeden dominikánský pohraničník, který nás bez problému pustil do Haiti. Navíc nám pohlídal pronajaté auto, které přes hranici nesmělo. Na straně Haiti žádná kontrola nebyla. Zato se objevili dva chlapci, kteří dokonalou španělštinou nabídli své služby. Provedou nás do první vesnice – Anse à Pitre. My bychom ale radši někam dále. Jako na zavolanou se objeví další Haiťan, mulat, který mluví čistě francouzsky, takže očividně patří k vyšší vrstvě. Chtěli jsme jet do města Jacmel na jižním pobřeží Haiti. 500 Euro! Po okamžitém odmítnutí z naší strany cena padá na 100 Euro. To je ale hodně podezřelé. Vzhledem k tomu, že se po zemětřesení po Haiti potulují ozbrojené bandy, může být tato nabídka pouze snaha nalákat nás dále od hranice a tam nás okrást. Takže se radši spokojíme s nabídkou navštívit vesnici Anse à Pitre.

Jdeme tam pěšky, osvěžíme se v malém baru u zcela prázdné pláže a sdělujeme chlapcům naše velké přání – chceme vidět autentický obřad voodoo. “Žádný problém, ale musíte nejdříve koupit láhev kvalitního rumu pro vesničany.” Podřizujeme se a s objemnou lahví rumu míříme do domku kněžky (mambo) voodoo. Nejprve nám ukáže svoji svatyni, kde jsou nejrůznější předměty, které činí radost duchům – jídlo, sošky, obrázky, ale i voňavky.

Mambo pokukuje po láhvi s rumem a její nálada se výrazně zlepšuje, když se jí zmocní. První hlt bílého rumu a již začíná organizace obřadu. Pomalu se začínají objevovat hudebníci, kteří si loknou rumu a ladí svoje hudební nástroje – mnohdy se jedná o kus trubky. Nálada stoupá a začíná se obcovat s duchy. Zpěv a tanec a občasné přihýbání z lahve. Zvuk bubnů a ostatních primitivních nástrojů se mísí se zpěvem v nesrozumitelném jazyce. Někteří tanečníci v čele s kněžkou mambo se dostávají do transu – jsou ve styku s duchy. Vyžaduje si to však značnou energii a mambo zvyšuje požadavky – peníze nebo další láhev rumu. Zpočátku přátelské pohledy se mění na nevraživé. Kdo uteče, vyhraje. Zahajujeme pozvolný ústup k hranici. K obřadu voodoo se mezitím připojila snad celá vesnice, mambo o nás ztratila zájem a široko daleko je slyšet zvuk bubnů a zpěv Haiťanů, kteří nám připravili tuto autentickou podívanou a zážitek na celý život.

Zpět v Dominikánské republice večeříme v restauraci 20 km od hraničního přechodu, kde se s údivem dovídáme, že majitel nikdy na Haiti nebyl. Obřad voodoo viděl v místní televizi a vůbec si neumí představit, že by měl navázat osobní kontakt s Haiťany, které považuje za necivilizované.

Setkání s vyznavači voodoo na Haiti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více