Jarní nostalgie
Sedím pozdě odpoledne v klášterní zahradě, před sebou kávu, teplé jarní slunce mě celého až milenecky objímá a přemýšlím o tom, jaké je to fajn, že něco na tom našem malém světě funguje tak, jak fungovat má. Že po zimě přichází opět teplo, že po dešti a zamračené obloze konečně vychází slunce a že malá kavárna v parku po zimní pauze opět otevřela. A taky, že dívka, která tu momentálně obsluhuje, obsluhovala tady již loni a dnes, zhruba po půl roce, se na mě při příchodu usmála a zeptala se – bude to preso, jako vždycky?
Taková kontinuita času potěší. Zima jako by vůbec neexistovala a krásný podzim plynule přešel do stejně krásného jara a obsluhující dívka se ptá - bude to jako vždycky? - a ta její otázka mě vlastně posouvá do příjemné pozice štamgasta. To slovo, štamgast, nemá v tomto případě ani trochu pejorativní nádech. Je to pozice vážená, neboť to znamená něco trvalého, něco, co vás určuje k nějakému místu.
A tak jsem si sedl, příjemně naladěn, ponořil jsem se do lenivého dolce far niente a nemyslel při tom vůbec na nic. Po malé chvíli mi to ale nedalo a přece jen jsem začal s určitou nostalgií přemýšlet o tom, že kolem mne jsou samé cizí tváře a že takové posezení by bylo lepší trávit se svými klubovými přáteli. A že to může vést až k mnoha závažným úvahám, které se mi právě teď honí hlavou. Třeba o tom, kam nás vlastně směruje čas.
Kyvadlo času pracuje neúprosně a každým dnem nás posunuje o kousek dál, někoho k moudrosti, jiného k demenci a všechny bez výjimky až k tomu méně příjemnému konci. To kyvadlo sice nic nezastaví, ale při posezení s přáteli ho člověk vnímá přece jen o něco lépe. Čas se ale nikoho neptá na jeho názor. Jede si pořád dál po svém. Jak praví biblický Kazatel v úvodu třetí kapitoly:
„Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas pláče i čas smíchu, čas smutku i čas proskakování, čas hledání a čas ztracení.“
Teplé odpolední slunce však svádí spíše k optimizmu než k nostalgii. I ten houf dětí, který má podle biblického Kazatele právě onen čas proskakování, pobíhá s optimistickým smíchem a křikem po trávnících kolem. A milenci, co posedávají porůznu po parku, mají zase čas objímání a naděje a také čas milování.
Přemýšlím, jaký čas mám právě teď já. Je to čas naděje, čas hledání, nebo čas ztracení? Anebo čas nesplněných přání? Podíval jsem se na hodinky a hned mi bylo vše jasné. Mám totiž teď právě čas zaplatit a pospíchat domů vyvenčit psa. Je totiž jeho chvíle. Pokud je mi ale známo, tak o čase venčení psů a o čase uklízení po venčení biblický Kazatel kupodivu neříká vůbec nic.
* * *
Glosa sklerotická
Jednou večer jsem seděl u počítače a měl skvělou myšlenku. Chtěl jsem o ní něco málo napsat. Ale nenapsal. Sotva jsem sáhl na klávesnici, abych oné myšlence dal tu správnou literární formu, náhle kamsi zmizela a já se marně pídil, kam.
Sklenka vína je obvyklým lékem na takové kritické chvíle. V takovém případě opustím na chvíli klávesnici počítače, napiji se a v zadumaném soustředění se obvykle cosi zrodí. Další spásná myšlenka. Je sice zpravidla o něčem úplně jiném, než jsem chtěl původně psát, ale zaplaťpánbůh alespoň za něco. S narůstajícím neklidem pozoruji, jak se s přibývajícími léty má slova a myšlenky stále častěji ztrácejí zrovna ve chvílích, kdy bych je tolik potřeboval. Takový stav se nějak jmenuje. Pravděpodobně skleróza, ale já určitě vím, že to přece nemůže být můj problém.
Moje paměť však stále zatvrzele mlčí. A myšlenka ne a ne se objevit. Chce to ještě jednu sklenku vína. Však ono se něco narodí. Po třetí sklence musím konstatovat, že se žádná spásná myšlenka bohužel neurodila. A při pohledu na hodinky zjišťuji, že jsou už dvě v noci a že jsem zase zapomněl jít spát.
* * *
