Náhoda tomu chtěla, že poslední dva kilometry, které mi zbývaly do stovky, jsem ušla na památné hoře Říp a dalšími dvěma vstoupila do stovky další. Mám z toho velkou radost, byl to můj Řípový prvovýstup; moc jsem se na něj těšila. A vůbec mi nevadilo, že téměř celou cestu drobně či hustěji pršelo. Nevadilo to ani mým souputnicím – Jitce, Marušce N. a její vnučce Petře. Jen Ála si myslela, že nám měla zajistit lepší počasí. Vzato obráceně – přivezly jsme déšť do kraje, kde již dlouho nepršelo. Viditelnost byla samozřejmě horší, ale mně dělal dobře už ten rozlehlý prostor.
Pod Říp nás dovezl Ály manžel. Ta, dívka obětavá, šla mezitím kus pěšky, než se pro ni vrátil, a brzy nás dostihla. První společná fotka je s praotcem Čechem. Dřevěná socha tam prý stojí teprve tři roky. Nejdříve jsme šly Řipskou alejí, pro niž jsme mnozí hlasovali v soutěži. Následovalo nejdříve celkem mírné stoupání, po něm krpál. A pak se objevila – rotunda. Okouzlila mě. Je to nesmírně půvabná stavba. Na zpáteční cestu jsme se posílily v místní hospodě. Nabídka nic moc, ale jednou v životě poobědvat na Řípu … U praotce jsme se rozdělily: Jitka a já jsme byly odvezeny na nádraží, děvčata pokračovala v Roudnici. Děkuji všem za krásný výlet a připojuji několik fotek.
