Pohladíš ovečku
lehounce po vlně,
v nejzazším koutečku
stulíš se úplně,
s radostí dojemnou
vyjdeš pak do světa,
pochopíš pojednou,
čas není odveta.

Brodíš se ve smíchu,
co tě to popadlo,
hlasitě, potichu,
není to divadlo,
stín se ti ukloní:
Promiň, že zdržuji,
zlo slzu uroní,
smutek už nebují.

Procitáš ze spánku,
trval snad řadu let,
a bělost heřmánku
dává ti odpověď,
každý květ odkvétá,
konce se nebojí,
láska je planeta,
kde se už nezbrojí.