Kolaboranti

Bylo mi 17, čekal mě poslední rok na SVVŠ. Bydleli jsme na vesnici a v té době jsme byly s mámou samy doma, protože nemocný táta byl v lázních.
21.srpna přišel šok, který jsem já tolik nechápala, ale první, co jsme udělaly, byl velký nákup v místním obchodě  - další šok byl, když máma zjistila, že plný nákupní košík zapomněla před sámoškou, když si povídala s ostatními vyděšenými nakupujícími. Neztratil se, počkal tam na nás.

Druhý problém byl s tátou, jak ho dostat domů. Nikomu ze známých se mezi tanky jet nechtělo, tak se mamka vydala do podniku, kde byl táta zaměstnán. Ani tam se nikomu moc nechtělo, ale nakonec se jeden řidič našel, ale chtěl, aby si máma sehnala od Rusů "bumážku" povolující průjezd.

Co se dalo dělat jiného, než navštívit štáb okupantů v okresním městě. "Bumážku" sice dostala, ale zároveň byla ve štábu viděna snad největší drbnou z obce, která svými slovy vylepšenou verzi návštěvy roznesla po celé vsi. Naše rodina se stala rázem rodinou kolaborantů.

Tátu jsme sice v pohodě domů dostali, ale špatná pověst nám ještě dlouho zůstala a nejvíc jsem to asi odnesla já ve škole.