Víc, než navždy smím

Jsou pokoje, kam slunce nevidí,
kde ticho je,
jak v městě bez lidí,
kde návštěvy
jen stíny rozhrnou
a úsměvy
se platí korunou.

Jsou naděje
jak vločky nesmělé,
sny bez děje,
jimž schází neděle,
kde muž jak host
svou roli přebírá
a přítomnost
jen jizvy zakrývá.

Jsou svítání
na dráze perutí,
čas dávání,
až je mi k zalknutí,
kdy milovat
je víc, než navždy smím,
a ranní chlad
je výzvou příštích zim.