Právě probíhající zima, která by měla vrcholit, je vrtošivá jako stará panna. Pole se zelenají ozimy a řepkou, trávníky ve městě jsou také svěží. Na balkóně mi kvete v truhlíku bakopa, jako kdyby se nechumelilo. No právě, taky že se nechumelí. Nicméně nám smrtelníkům nezbývá než se s tímto podivným způsobem zimy smířit a vzít ji na vědomí.
No co, když není sníh, zavděk můžeme vzít třeba mlhou. Ono nám nic jiného ani nezbývá.
Dneska ráno manžel při pohledu ven pronesl: "to je hnusná mlha". "Jé, ukaž", dím já. "Taková nádherná mlha, beru foťák a jdu ven. Vyfotím si z rozhledny zámek v mlze."
Kolem kaple sv. Viléma se dávám vzhůru ulicí, projdu pod viaduktem a z mlhy se vynořuje rozhledna. Vystoupím na ni, ale zámek nikde. Zmizel v mléčně bílé tmě. Strom pode mnou je ozdobený kapičkami a mezi nimi visí jakýsi červený šáteček. Sestoupím dolů a v parku u rozhledny užasle hledím na hejno barevných ptáčků. Ani nedýchám a bojím se pohnout, abych je nevyplašila. Fotit se mi sice moc nedaří, ale snad poprvé jsem se setkala s hýly. Mám radost, že tu jsou.
Z parku se vydávám přes koleje dolů do města. Kolej mizí v mlze a moje další štěstíčko si dneska vybírám v podobě vláčku, který se z čista jasna vynořuje z mlhy. Jede tu totiž tak čtyřikrát za den. Mávám strojvedoucímu a pádím do města.
Z rozhledny zámek vidět nebyl, ale určitě bude vidět z budovy městského úřadu na náměstí. Běžím do sekretariátu ve 2. poschodí, kde mám známou. Složíme si komplimenty, jak nám to sluší, odstraňujeme výzdobu z parapetu a otvíráme okno. Cvaknu si zámek a na milost beru i náměstí, v poledne plné aut a autobusů.
Vydávám se kolem galerie a přes náměstí k hlásce. K mému překvapení je ochoz, jinak v zimě opuštěné hlásky, plný turistů. Okamžitě zjišťuji, že jsou to senioři z Děčína a ztrácím se mezi nimi. Další dnešní štěstíčko si vybírám v podobě mlžných fotek okolí hlásky.
Domů k obědu to beru parkem. Je po poledni a mlha přece jenom na chvíli zatřepala hlavou a ukázala kostel mezi stromy v celkem dobře viditelné podobě. Při návratu domů však paneláky znovu skoro nejsou vidět a na keřích se začínají tvořit kapičky.
Na balkóně v přízemí stojí sousedi a volají na mě: není vám zima? Kdepak zima, krásně je mi!
