Tak se přestěhuj do menšího a levnějšího. Ta slova často slyší osmdesátiletá Anna z Prahy od svých známých, od sousedů, od příbuzných. Před pěti lety ovdověla a zůstala sama v třípokojovém velkém bytě v historickém domě. Nájemné platili z penze manžela, z její penze žili. Po jeho smrti není schopna náklady na bydlení, na jídlo a na léky sama zvládat. Už prodala i dva cenné obrazy, nedávno dokonce i zlato, které měla po mamince. Je sama, syn jí už zemřel dávno při autonehodě, má jen o něco mladší sestru a její rodinu.
„Říkají mi, ať svou bezvýchodnou situaci řeším, ale já nevím, jak. Nemám sílu se stěhovat, žiju tady od svých třiceti let. Nevím, jak se taková věc organizuje. Nechci žít jinde, to je můj domov, mám tady vzpomínky na muže, na syna. Nejraději bych se jednoho dne prostě neprobudila. Jenže já se každé ráno znovu vzbudím a je zase přede mnou den plný starostí, jak to všechno zvládnu,“ vypráví.
Smutný příběh. Podobných se odehrává mnoho. Právě lidé, kteří nejsou schopni po smrti partnera hradit náklady na bydlení, často volají na krizové linky a svěřují se se svou bezmocností. „Dostupnost bydlení pro seniory je obrovský problém. Týká se asi čtyřiceti až padesáti tisíc z nich, kteří bydlí v nájemních bytech. Velmi často jde o situaci, kdy člověk ovdověl a penze bývalého partnera mu nyní citelně chybí, protože z ní hradil nájemné,“ uvedl předseda Rady seniorů Zdeněk Pernes.
Čím dál častěji se mluví o tom, že mnohé byty se pro seniory stávají doslova pastí. Jednak proto, že za bydlení v nich dávají velkou část své penze, mnohdy celou. Jednak proto, že nevyhovují jejich potřebám. Jsou staré, nejsou bezbariérové, mnohdy se nacházejí v domech bez výtahu. Pokud je člověk hodně starý a nemocný, je v bezvýchodné situaci. Platí obrovské peníze za něco, co mu vlastně nevyhovuje a nemá šanci to změnit. Ono je totiž snadné říct: Přestěhujte se. Ale kam? Bezbariérových levných bytů pro seniory je absolutní nedostatek. Navíc je pro mnoho lidí vysokého věku velmi náročné takové stěhování vůbec zorganizovat, pokud nemají fungující rodinu. Vždyť stěhování je náročné i pro lidí mladé a organizačně schopné a teď si představme ovdovělou osamělou osmdesátiletou nemocnou dámu, která má sehnat realitní kancelář, uskutečnit výměnu, vše ohlídat, aby nebyla podvedena, jezdit k notáři, na obhlídky bytů. To už je pro ni mnohdy tak vyčerpávající, že raději svou bezvýchodnou situaci nijak neřeší. Tím, jak se prodlužuje lidský věk, se navíc prodlužuje i doba, kterou lidé v takovém nevyhovujícím bytě tráví.
„Maminka ovdověla, je nemocná, ale do domova pro seniory nechce. Na jedné straně ji chápu, je zvyklá na svůj starý velký byt. Na straně druhé se už v něm nedostane do vany, sprchový kout nemá. Téměř z něj nevychází, protože jí už dělají problém i schody z prvního patra. Přispívám jí finančně, aby tam vůbec mohla žít a měla na jídlo. Ale připadá mi to jako vyhazování peněz, které padají do chřtánu majiteli domu. Máma na sobě šetří, nic pořádného si nekoupí, všechny peníze vlastně jdou na ten zpropadený byt,“ vypráví padesátiletý Stanislav z Prahy. „Už jsem pátral, zda nejsou k mání nějaké malé bezbariérové byty, ale nic takového za slušnou cenu neexistuje. Ostatně, i na místo v domově pro pro seniory by musela máma čekat několik let. Připadá mi v tom bytě jako v pasti,“ podotýká.
„Mnozí starší lidé těžce snášejí změnu prostředí, obtížně se adaptují na nové. A je v podstatě jedno, jestli jde o stěhování do domova pro seniory či do jiného bytu. I kdyby šlo o byt lepší, hezčí, oni se v něm často nebudou cítit dobře. Změny se ve vysokém věku zvládají obtížně,“ připomíná geriatr Hugo Přibyl.
Velmi častým jevem je, že staří lidé, kteří mají problém uhradit náklady na bydlení, o tomto problému mlčí. Nechodí na úřad žádat o příspěvky na bydlení, nevědí, na co mají nárok, nijak na svou neutěšenou situaci neupozorňují. „Jedná se o specifický problém seniorů. Mnohdy neradi využívají možností, které jim stát nabízí, například sociální dávky na bydlení. Vnímají to jako vlastní selhání nebo dokonce ostudu,“ uvedla socioložka Kateřina Kňapová z obecně prospěšné společnosti Alternativa 50 +, která na problém seniorské chudoby upozorňuje.
Mezi sociology se tento jev čím dál častěji nazývá neviditelná chudoba seniorů. Neviditelná, protože jen málokdo tuší, že paní, která bydlí v krásném velkém bytě v centru města, ve skutečnosti jí denně jeden rohlík a k němu pije ten nejlevnější čaj, přičemž jeden sáček použije na třikrát. Moc radosti ze života nemá. Drží ji při něm vlastně jen nepřetržitá starost, jak vyjde s penězi poté, co zaplatila nájemné, plyn a elektřinu. Ano, i to je jedna z podob seniorského života. Je dobré o ní vědět.
