Někteří toho dosud litují a nostalgicky vzpomínají, jiní pragmaticky říkají, že jinak to nešlo. Buď jak buď, fakta jsou jasná: československé parlamentní volby v červnu 1992 jasně ukázaly, že zdlouhavé jednání o společném státě nemá budoucnost.

Premiéři Česka a Slovenska Václav Klaus a Vladimír Mečiar se krátce po volbách shodli, že jejich představy o budoucnosti společného státu jsou neslučitelné. Před 20 lety, 26. srpna 1992 těsně před půlnocí, předstoupili v brněnské vile Tugendhat před novináře a oznámili, že československý stát bude od 1. ledna 1993 minulostí.

Ještě před zahájením schůzky spolu oba politici pod mohutným platanem na zahradě vily dvě a půl hodiny jednali pouze mezi čtyřma očima. Přesný obsah jejich rozhovoru zůstal utajen, každopádně vedl k odstranění některých rozporů a ke shodě nad harmonogramem zániku federace.

Funkcionalistická vila Tugendhat, architektonický skvost zapsaný v seznamu památek UNESCO, se tak dostala do československých politických dějin, neboť právě v ní se konala i první schůzka představitelů obou republik po volbách v červnu 1992. Již tato první povolební schůzka Klause a Mečiara dala jednoznačně najevo, že skončila doba vleklých diskusí mezi politickými reprezentacemi obou republik, které trvaly prakticky od pádu komunismu v listopadu 1989.

Mečiarovo hnutí HZDS přišlo s návrhem přeměny federace na jakési ekonomické a obranné společenství, což však ODS odmítla. Důležitým signálem nezadržitelného rozpadu Československa byl i fakt, že ODS nominovala Klause na funkci českého premiéra, přestože ho po volbách prezident Václav Havel pověřil sestavením federální vlády. Státoprávní jednání se od té chvíle vedla na úrovni republikových vlád.

I to byl rozdíl proti zvyklostem z minulého období, kdy mezi sebou jednali představitelé republikových a federálních orgánů a do diskusí se svými iniciativami vstupoval i prezident. Právě nečitelnost a různorodost vyjednavačů byly podle politologů jednou z hlavních příčin toho, že vleklá jednání nevedla k žádnému výsledku. Všechny uvažované modely nového státoprávního uspořádání, mezi nimiž nechyběla idea "dvojdomku" či konfederace, nakonec vždy zůstaly jen v oblasti teorie.

Po červnu 1992 se také na obou stranách radikálně změnily vyjednávací týmy. Na české straně například ve volbách propadlo Občanské hnutí, v jehož řadách figurovali protagonisté dřívějších schůzek - například Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jiří Dienstbier. Vladimír Mečiar se do čela slovenské politiky vrátil poté, co byl v dubnu 1991 pro neshody v tehdy vládním hnutí Veřejnost proti násilí odvolán z premiérské funkce.

Odstředivé povolební tendence ještě umocnila volba prezidenta, při níž slovenští poslanci 3. července zablokovali potvrzení Václava Havla ve funkci, což bylo v České republice vnímáno značně negativně. Slovenská národní rada navíc 17. července přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky a ve stejný den Havel oznámil svou abdikaci.

Havlovo odstoupení mělo spíše jen symbolický význam. Přestože šlo o prezidenta republiky, neměl v té době prakticky žádný vliv na rozhovory o dalším osudu společného státu.

Harmonogram zániku federace, který ODS a HZDS připravily ve vile Tugendhat, se přes drobné komplikace podařilo prosadit i v parlamentu. Úderem půlnoci 31. prosince přestal československý stát po 74 letech existovat. Mnoho tradicionalistů volalo po referendu, ale to se v té době nepodařilo politicky prosadit. Země se tedy rozdělily, naštěstí - narozdíl třeba od Balkánu - naprosto pokojnou formou. Pravdou je také to, že současné vztahy mezi Českem a Slovenskem jsou patrně nejlepší v historii.

Rozdělení Československa dnes podle agentury STEM hodnotí jako dobré a špatné rozhodnutí přibližně stejné procento lidí. Jako správný krok ho vnímá 37 procent Čechů, jako špatný 36 procent, 27 procent lidí neví, jak ho hodnotit.