Po poledni jsem tramvají dojížděl domů. Před naším domem byla dopravní kalamita, jako obvykle. Museli jsme kolem zastavených tramvají dojít dál pěšky.
Hlavou se honí "Tramvaje nemohly pokračovat v jízdě". Na kolejích ležela silně oranžová Vietnamka, v bezvědomí. Chlap v obleku jí držel nohy nahoře, roztažené, každou nohu zvlášť. Kolemjdoucí ženy ho napomínaly, ať už ji nechá, že on už má vysoký věk! Na svou obranu vykřikoval: "Já jsem lékař, lékař!" Nezlynčovali ho.
Ona ležící, měnila oranž hlavy až do modra. Nikdo lékaře už nenapomínal.
Brzy přijela sanitka, už s uniformovanými lapiduchy. Uklidnili jsme se, byla teď konečně ve správných rukách. Naložili ji do sanitky a odvezli.
Tramvaje se rozjely a my v poklidu mohli dojít domů aspoň pěšky.
