Studená láska

Sněží, sníh se tiše snáší z nebe, pocit mám, že stejně zebe
jako tvoje rty, tvé doteky, já myslela, že hřát mě budou na věky.
Sníh se tiše snáší z nebe, jak tvá láska, tak mě zebe.

Chtěla jsem tě drahý vídat, pod jabloní se s tebou líbat,
bok po boku kráčet k lesu, teď svůj smutek sotva nesu.
Proč kříž vždycky tolik váží? Proč smutek na niť neuváži? 
Proč, ptám se, proč zrada tak bolí a čas v duši ránu nezahojí....   

Láska tvá je vločka sněhu, nepohladí, nezahřeje,
zbyl jsi sám na druhém břehu, marně čekáš na mou něhu.  
Teď stojíš sám, snad ještě doufáš, že se vrátím, odpustím. 

Nevrátím se, nevzpomenu, snad i časem zapomenu,
nečekej už, sníh mě studí, zrazenou lásku neprobudí.
Vždyť láska tvá byla jak sníh, co tak rychle roztaje,
sám zpytuj teď své svědomí, kdepak asi je.......