Vít Lucuk: Sběratel neuvěřitelných příběhů

Ukazuje se, že obyčejní, neznámí lidé ze sebou mají příběhy, které by nevymysleli ani hollywoodští scénáristé. Jeho nahrávky pak společnost Post Bellum ukládá ve své databázi s názvem Paměť národa. A on pro ni stále hledá další a další.

Co je pro vás na nahrávání vzpomínek obyčejných, neznámých lidí zajímavé a přitažlivé?
Myslím, že je nesmírně důležité jejich vzpomínky zachovat. Oživují něco, co umřelo a my to křísíme k životu. Příběhy jsou mnohdy velmi silné. Často se setkávám s osobnostmi, jejichž příběh začne postupně formovat i váš pohled na svět či víru. To je jedna z věcí, která mě na sběratelství příběhů láká. Vždy, když je rozhovor ukončen, posílám příběh a CD s nahrávkou rodině, příbuzným pamětníků. Ti pociťují velkou radost a hrdost na svého příbuzného. Mnohdy se až nyní dozví, co vše prožili jejich nejbližší. To je pro mě hnací motor.

Jak jste se k té práci dostal?
Pocházím z Nového Malína, kam po válce reemigrovalo několik rodin z Českého Malína na Volyni, který 13. července 1943 vypálili nacisté. I můj otec je volyňský Čech, takže jsem měl k tomuto tématu vždy velmi blízko. Ještě předtím, než jsem se stal sběračem, jsem si z Paměti národa stáhl vyprávění několika pamětníků z Českého Malína a sám jsem se pokoušel nahrávat vzpomínky pamětníků z Volyně. Jednalo se ale o hodně amatérské nahrávky. Po dálkových studiích historie v Brně jsem se pak na rok přestěhoval do Prahy, kde moje budoucí manželka dodělávala poslední ročník vysoké školy. U stavební firmy jsem se setkal s Cyrilem Křepelkou, který znal osobně ředitele občanského sdružení Post Bellum Mikuláše Kroupu, a protože jsem se již předtím pokoušel natáčet nějaké pamětníky a byl jsem zaregistrován jako badatel v Paměti národa, zprostředkoval mi s ním setkání.

Takže současná bilance?
Pro Post Bellum natáčím osmým rokem a natočil jsem a zpracoval bezmála 350 pamětníků. Většina z nich žije v Olomouckém kraji, ale často jezdím i do východních Čech, na Ostravsko a Brněnsko.

Můžete vzpomenout na nějaké příběhy, které vás obzvlášť překvapily, vryly se vám do paměti?
Příběhů, které mně mimořádně zasáhly, je hodně. Dám ale dva do kontrastu. Oba jsou z Volyně na Ukrajině z období druhé světové války. První se týká Heleny Esterkesové, rozené Rivcové, která prožila až neuvěřitelně bolestný příběh. Pochází z židovské rodiny a v roce 1939 je určili do transportu na Sibiř. Ten se nakonec nekonal, protože Volyň obsadila německá armáda. Nacisté pak Rivcovy nejprve připravili o veškerý majetek a potom poslali do ghetta v Ostrožci. Z ghetta se celé rodině podařilo dostat. Pak se jako štvaná zvěř museli různě ukrývat. V rodné Ledochovce je většina lidí vyháněla a odmítala jim pomoct. Nakonec jedni ze sousedů rodiče udali a nacisté je zastřelili. Později zavraždili i sestru pamětnice Pavlu a bratra Michala. Helena utekla a v patnácti letech se ve velkém mrazu a nedostatečně oblečená ukrývala v lese. Po mnohých peripetiích, kdy ji lidé udávali, vyháněli, okrádali, skončila u polské rodiny Lipských, kteří ji jako jediní neodmítli pomoct. Pět měsíců se u nich skrývala v temné komůrce pod slámou. Potom se schovávala ještě u několika příbuzných rodiny Lipských a jednoho Poláka na Juláni. Tam také spolupracovala jako spojka s polskými partyzány. Na konci války onemocněla skvrnitým tyfem a při pobytu v nemocnici v Rovně ji málem zabila německá puma. V září 1945 se provdala za Adama Esterkese, který podobně jako ona přišel o celou rodinu, a zakrátko reemigrovala do Československa.

Tak řekněte ještě ten druhý příběh, prosím....
Naopak vyprávění Antonína Bohatého je plné lásky a pomoci bližnímu. Tento pamětník mi vyprávěl příběh o záchraně židovského děvčete Mindly Švarcové z židovského ghetta v Ostrožci. Jeho mamince Anně Bohaté se podařilo Mindlu vyvézt z ghetta a pak ji s manželem schovávala po celou dobu války doma v Libánovce. A to i přesto, že měli vlastních dvanáct dětí a v okolí se pohybovali nejen Němci, ale i banderovci, kteří Židy a jejich zachránce nemilosrdně vraždili. Riskovali tak nejen život svůj, ale celé početné rodiny. Po válce rodina Bohatých změnila Mindle Švarcové jméno na Emílii Bohatou a přijali ji za svou dceru. Protože celá její rodina, až na sestru, o které nevěděla, zemřela v koncentračních táborech, vzali ji při reemigraci v roce 1947 do Československa s sebou a Emílie pak žila s rodiči pamětníka ve Strachotíně na jižní Moravě. Po jejich smrti se jejich děti a zákonití dědici vzdali majetku, který přenechali Emílii. Na základě vyprávění pamětníka a dalších písemných svědectví, které se mi podařilo sehnat, jsem napsal do Izraele o udělení ocenění Spravedlivý mezi národy. Schvaluje ho památník obětí a hrdinů holokaustu Jad vašem v Izraeli lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů a v roce 2015 jim ho udělili.

Jak na tak neuvěřitelné příběhy vůbec přicházíte?
Je to různé. Některé znám z doslechu, jiné hledám přes oficiální organizace, jiné mi doporučí samotný pamětník, se kterým dělám rozhovor.

Napsal jste i několik knih, že?
Na základě vyprávění pamětníků mně vyšly tři knihy. V roce 2011 kniha s názvem „Přežili svou dobu“, o čtyři roky později „Zapomenutí svědkové“ a loni kniha „Vzpomínky zůstaly“. První dvě mapují osudy lidí z okresu Šumperk a ta poslední zejména pamětníky z okresu Jeseník. Obsahují vyprávění veteránů z 2. světové války, účastníků domácího odboje, lidí, kteří zažili hrůzy holokaustu, volyňských Čechů, reemigrantů, Němců, bývalých politických vězňů z doby komunismu, církevních osobností, disidentů. Součástí poslední knihy jsou také vzpomínky posledních rodáků ze zaniklých osad z Rychlebských hor. Celkem je v nich obsaženo 113 lidských osudů.

Jaký je vlastně z vašeho pohledu ideální adept na nahrání pro projekt Paměť národa?
Nejlepší je hovorný člověk s dobrou pamětí a množstvím archivních dokumentů. Osobně mám nejraději příběhy z mého rodného kraje, kde místa, o kterých vypráví pamětník, můžu navštívit a takříkajíc si je osahat a v klidu se zamyslet. Každý člověk je ale jiný a každý z nás má svůj jedinečný příběh.

Je podle vás generace lidí, která prožila válku, pak padesátá léta a totalitu, jiná než ta současná? Vím, že je těžké zobecňovat, ale tito lidé žili v období mimořádných zvratů, tak jestli je to na nich nějak znát?
Každý člověk je jiný, ať už se narodil v jakékoli době. Starší generace ale v sobě má podle mě větší úctu a více si váží obyčejných věcí kolem sebe. Nebere je jako samozřejmost.

Hodně lidí vyššího věku si myslí, že jejich vyprávění nikoho nezajímá, natož tak mladé lidi. Často to říkají. Setkáváte se s takovými názory? Občas se s tím setkám. Je pravda, že většina lidí žije svými vlastními problémy a na cizí vzpomínky nemají energii. Když jsou pak starší, chtěli by znát příběh alespoň vlastní rodiny, ale většinou je již pozdě. Nemyslím si však, že by se pamětníci nesvěřovali rodinám. Jde o to, že své příběhy často opakují a nedají je do souvislostí. My se pamětníků ptáme na jejich život od dětství až po současnost a až při takovém vyprávění vypluje na povrch spousta nevysloveného.

Vít Lucuk: Sběratel neuvěřitelných příběhů

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více