V jemný závoj zahalena,

tiše se procházet jako žena

co sní jen tiše do němoty,

myšlenky třídí, hledá stopy.

Stopy, co dávno nevidíme,

jen dotek jejich pocítíme,

a můžem smíchem zastírat,

že je to dávno, možná, snad...

Že se to vlastně nestalo

a málo z toho zůstalo.

Stopy však jsou a zůstávají

jak na duši šrámy,

jak mucholapka přilákají

do otevřené rány.

V jemný závoj zahalena,

tiše se procházet jako žena,

co znovu se dá do psaní,

namíchá špetku lásky, slzy,

vždyť každá noc má svítání....