Hurá na Švédy! (V.)

V noci pršelo a ani ráno to nevypadá nejlépe. Třeba se to ještě vybere. U snídaně opět kobylky. Některým to můžeš říkat třikrát, počtvrté zas naberou nejméně na tři snídaně. Škoda se rozčilovat. Nezbyl na mne ani salám, ani paštika. Nevadí, zdraví sílu najdeš v sýru.

Nasedáme k poslednímu výletu do okolí. Nejdříve přírodní rezervace Dumme mosse. Z autobusu vystupujeme za deště. Při pomyšlení, že se jde rašeliništěm po dřevěných lávkách exkurzi vzdávám. Celkem nás zůstává v autobuse sedm. K našemu velkému překvapení za chvíli u autobusu zastaví šéf s velkým autem a všechny nás naloží. Je totiž připraveno překvapení, další piknik v lese. Tentokrát párek v rohlíku, kdy párky se budou rožnit na ohništi. Déšť ustal a sluníčko vysušuje, co napršelo. Chvíli sbíráme borůvky a začnou se trousit výletníci, kteří jsou překvapeni, jak jsme se sem tak rychle dostali. Párky už jsou hotové, posvačíme, naděláme pár fotek a šéf nás zase bere k autobusu. To jsou služby. Při kafíčku pak čekáme na pěšáky. Slunce praží a stále ze všech stran slyšíme, jak je letošní léto na Švédsko nevídaně teplé. To je dobře, teplo mám rozhodně raději než chlad.

Následuje Muzeum zápalek. A stejný problém se vstupenkami, je nás víc, než počet, který si vstupné zaplatil. Průvodkyně říká, že je pod její úroveň číst seznam, který má v ruce, a raději scházející vstupenky doplatí s dovětkem, že o těch pár korun nezchudnou. Ale my se stydíme. Protože to nevrhá dobré světlo na seniorklub, na Bohumín, na Česko. A znovu nám vrtá hlavou, zda je to opravdu nevědomost, nebo je to český vyčuránkov. Podíváme se na film, poslechneme si výklad a můžeme si vlastnoručně vyrobit vlastní krabičku sirek, ale bez hlaviček. Některým se docela povedla, některým to jde jak psovi pastva. Pipláme se s jedním balením asi deset minut, s takovou bychom nezarobili ani na slanou vodu.
Přejezd na další stanoviště.

Do Muzea Husquarny je konečně se vstupenkami vše v pořádku a opravdu tam jdou jen ti, co mají poctivě zaplaceno.
Konečně se dočkávají i ti, co se celou dobu těší na utrácení švédských korun v jakémsi marketu a prodejně IKEA. Jsem tak strašně unavená a bolavá, že ani nevystupuju z autobusu a hodinku se prospím. Pak se ještě nadopuju autobusovým kafíčkem a můžu zas chvíli fungovat. Ti, co mají zaplacený bazén, jdou plavčit, my ostatní jdeme do rozária a k jezeru. Opět v půli cesty odpadám. Ach jo, nožičky, nožičky, proč mne nenesete k jezeru? Mohla jsem si vyfotit růžičky, no nic, někdy jindy, někde jinde.

Pomalu se slézáme k autobusu. Docela jsem zvědavá, jestli se všichni sejdeme, protože teď jsou dvě nástupní místa. Na prvním nastoupí plavci a obdivovatelé růží a zbytek nabíráme u obchodního centra. Já jsem v klidu, já už jsem v autobusu. A hurá, jsme všichni a vracíme se s naditými taškami na základnu. Začínám se zajímat o zasedací pořádek na zpáteční cestě. Prý se nový dělat nebude, vše zůstane jak při cestě sem. A sakra. Pět nás sedělo úplně vzadu, kde je jízda za trest, protože je tam nejméně místa, nejsou tam vyklápěcí stolečky a do stehen mne tlačí páčky, ach jo, to zas bude jízda. Hledají se dobrovolníci, kteří by si s námi aspoň na úsek cesty sedadla vyměnili. Sláva, jsme senza kolektiv, nabízí se jich hned několik. Tak teď se můžu spokojeně vrhnout na tu večeři. Čeká na nás losos. Mňam. Poslední karetní večer. Hru přeruší nějaký rozruch. Šéf se doslechl, že naše nejstarší účastnice měla včera pětasedmdesát let, a dává jí s přáním a polibkem i firemní tričko. Oslavenkyně je dojatá. Balení nechávám na ráno, protože stejně budu teprve po vyspání svlékat povlečení a cpát vše do kufru. Ráno v poklidu vše zvládneme. Zaplatíme útratu posledními švédskými korunami, aspoň nemusíme nic vracet. Ještě seskupit k hromadné fotce a nastupujeme! Opět nás provází pan šprýmař. Po chvilce jízdy odbočujeme na téměř lesní cestu. Pan šprýmař vysvětluje, že nebloudíme, jen má objednané kachlíky, které chce vyzvednout, a nějak tu firmičku nemůžeme najít. Tak nás povozí švédským venkovem a máme o zážitek navíc. Našli rádcové, našli, kachlíky naložené, můžeme se vrátit na dálnici.

Po cestě sem jsme se z Dánska do Švédska dostali přes most, nyní poplujeme chvilku trajektem Aurora. Opravdu, pár fotek švédského pobřeží, s kterým se definitivně loučíme, a pár fotek dánského pobřeží, které nás vítá, a hledáme cestu k autobusu. Já sjedu výtahem a jsem kousek vpředu, jenže k autobusu se nemůžu dostat, překáží mi otevřené dveře nějaké cestovky Panda – zatra práce s Asiaty, nejprve nás prohání ve Stockholmu a teď mne uvěznili na lodi. Uvažuju, jak se ze svého vězení dostanu. Mám ještě znova nastoupit do výtahu a pak jít složitě po schodech dolů? Konečně se Panda rozjíždí a já bych už mohla přejít k nám, ale pracovník v zelené vestě mne k našemu autobusu nechce pustit, protože už vyjíždějí auta a on reguluje plynulý odjezd z trajektu. Navigátorovi se snažím vysvětlit, že maj bus tam – mávám rukou. Regulovčík pouští střídavě auta zleva zprava a už se posunuje i náš. No sláva, autobus je zelenou vestou zastaven a já rychle nastupuju. Brrrrr, nechtěla bych na trajektu zůstat. Uvnitř v bezpečí autobusu zjišťuju, že několika lidem se nepodařilo dostat do autobusu včas a nechtěla bych teď být v jejich kůži. Vidět odjíždět svůj autobus musí být strašně stresující. Jeden dědouš utíká za autobusem. A vypadá to, že v nejbližších minutách dostane infarkt. Ale my teď nemůžeme zastavit, protože bychom zablokovali plynulý výjezd vozidel. Objíždíme celý areál a vracíme se zpět k trajektu pro opozdilce, kteří jsou za plotem, ale zelená vesta otevírá bránu a propouští je na svobodu. Pět šťastných seniorek nastupuje s úlevou do autobusu a vtom z osobního auta bleskurychle vystupuje i dědoušek, který za námi celou dobu klusal. Obdivuji, jak se tak rychle domluvil, kam potřebuje svézt. Pan šprýmař si taky určitě oddechne. Nenadává, nespílá proviněným, jen konstatuje, že jsme právě složili maturitní zkoušku.

Po chvíli přijíždíme do Kodaně a je odstartovaná Velká pardubická. Vede žlutý kůň našeho průvodce, já jako kulhavá kobyla uzavírám startovní pole. Téměř není čas fotit, protože když šéf udělá pět kroků, je rázem vpředu o míli a já v poklusu doháním celou grupu a v kyčli píchá. Takže honem vyfotit u Malé mořské víly, honem projít pobřežím, honem ke kostelu. Do něj už nejdu, protože vidím asi deset schodů a z těch mám děsnou hrůzu. Sednu si na první schod a lapám po dechu a nabírám sílu k dalšímu spurtu. Opět pěší přesun. Pro mne něco strašného, ale těším se, že na konci cesty bude hodinová plavba na vyhlídkové lodi. Hurá, došli jsme k ní a vyplouváme. Snažím se fotit hlavní kanál, kterým začínáme, a překvapí nás déšť. Tak se jdu schovat pod střechu do loďky a foťák už ani nevytahuju. A další poklus, už mám té Kodaně po krk. Ještě nás čeká poslední úsek k autobusu. Doufám, že nezabloudíme. Melu z posledního, hledáme autobus u zábavního parku Tivoli. Nacházíme ho v dlouhé řadě autobusů. Do schůdků stoupám s prvními kapkami deště. Kodaň se s námi loučí sloními slzami. Poslední dobíhají k autobusu mokří, jakoby teď právě vylezli z bazénu. Odjíždíme k přístavu. Na německou půdu se dostáváme trajektem Berlin. Raději ani neopouštím bezpečí autobusu, ať nemusím zas někde zmatkovat. Natáhnu se na sedačky a hodinku se prospím. Možná bych spala déle, ale všechny mobily začaly pípat, protože chodily esemesky, že nás vítá německý operátor. Tak dojím poslední svačinu.

Grupa se vrací z paluby, nikdo nechybí. Ještě zvládnout noční přejezd přes Německo a budeme doma. Kamarádky si s námi ochotně vyměňují pět nepohodlných posledních míst v autobuse, tak budeme mít návrat aspoň pár hodin příjemnější. Hurááá, pražské Hlavní nádraží a krásně slunečno. Šéf se s každým loučí podáním ruky. Děkujeme mu za krásné chvilky. Božínku, byl to nádherný zájezd, moc jsme viděli, ale vše tak v poklusu, že se teď budu muset nejméně dva týdny léčit.

Přečtěte si také:

Hurá na Švédy! (I).
Hurá na Švédy! (II.)
Hurá na Švédy (III.)
Hurá na Švédy IV.

Hurá na Švédy! (V.)

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více