Za agroturistikou na Moravu do Jaroslavic

„Vitajte!“, zdravil nás na malém prostranství dvora „Penzionu Podzámčí“ jeho majitel a kynul rukou směrem k recepci. „Samo, aj s kolama!“, dodal, a se šibalským úsměvem ukazoval k malému průchodu, kde po jeho bočních stranách ležely opracované kulatiny s hlubokými výřezy, sloužící jako ekologické stojany na cyklistická kola.

Ten typický moravský akcent nás opravdu potěšil. Kola jsme přemístili z nosiče auta a zaparkovali je v nabízených stojanech. Po schodech jsme vyběhli do recepce a vyřídili ubytovací formality, za což nám byly svěřeny na 3 dny klíče od mezonetového pokoje, laděného do červena s dominantními dřevěnými schody, kterými, když jsme vystoupali, octli jsme se v jednoduché podkrovní ložničce. Celkově interiér dvoupodlažního pokoje byl vzdušný, zastavěný jen tím potřebným k přenocování. Doplňky byly v duchu minimalismu, ovšem velmi vkusné, nedráždivé. Dřevem provoněný dojem z pěkného dočasného bydleníčka mne radostně naladil.

Příjezdový den jsme se rozhodli věnovat poznávání obce Jaroslavice, ve které se multifunkční Penzion Podzámčí nachází. Slídivá zvědavost nám nedovolila ani nahlédnout do vlastní restaurace penzionu, ani posedět pod deštníky u venkovních stolů. Stejně byly vesměs obsazeny ubytovanými hosty nebo žíznivými cyklisty všech věkových kategorií, kteří brázdí zdejší vinný kraj všemi směry. „V podvečer bude klid a více místa“, pomyslela jsem si. Jen u dřevěné houpačky jsem se na okamžik zastavila. Houpal se na ní zelenooký zrzavý, na pohled plyšový, kocour a upatlaný chlapeček, jako jeho přísedící. Pohladila jsem oba, usmála se a celá natěšená odešla poznávat jihomoravské příhraniční městečko na potoce Daníži, které se může chlubit téměř 900 let starou historií a 1300 obyvateli, vesměs vinaři.

„Bereme kola?“, ptala jsem se, doufajíc v negativní odpověď. Městečko se totiž rozprostírá v úrovni nadmořské výšky okolo 190 m s výjimkou kopce, na kterém je zámek, tedy v podstatě v rovině, která vybízí k jízdě na kole. „Neééé, městečko projdeme pěšky“, slyšela jsem odpověď. „Zajdeme nejprve na zámek, pak to ostatní“, následoval dovětek, který pokračoval: „Zámek si nemůžeme nechat ujít! Vždyť patří mezi největší renesanční zámky v Česku. Škoda, že je v tak havarijním stavu. Chtělo by to bohatého a vlivného investora! Ten doktor z Rakous dělá asi, co může, jenže vhlodla se do toho restituce, nějaký potomek hraběnky von Spee, a tím vleklé soudní spory zámku malují zchátralou vizáž. Zatím Jaroslavický skvost zdobí jen stránku v Červené knize nejohroženějších památek v České republice.“

Zadumaně jsme pomalu stoupali do kopce ke 4křídlovému obdélníkovému zámku a přibližovali se jeho nádhernému arkádovému ochozu na jižní straně, který byl vidět i z penzionu (je nasnadě název Penzion Podzámčí, www.penzionjaroslavice.cz). Nedělalo mi problém představovat si procházející se dvořany v nařasených brokátech v zápatí s chechtavými šašky a podlézavým služebnictvem. „Muselo to na zámku být opravdu pohádkové v době jeho rozkvětu!?“, poznamenala jsem smutně, když jsme byli na dosah rozpadajícímu se zámku, kterému kontrast s mou pohádkovou představou žalostný stav podtrhával. Mlčky jsme procházeli oficiálně nepřístupné nádvoří zámku a možná hledali místa, odkud bychom našli záběry z filmů Černí baroni nebo Andělská tvář.

Ačkoliv jsme měli informace o tom, že pod nádvořím zámku se nachází unikátní vinný sklep, upustili jsme od pokusu něco z něj vidět a raději jsme se přemístili do přilehlého Zámeckého parku (4,4 ha) s kašnou. Uvádí se, že je zde k vidění 6 druhů jehličnanů a 37 listnatých stromů. Nás ponejvíce zajímala okrasná Pavlovnie plstnatá. „Už ji vidím“, vítězně jsem volala a běžela ke stromu s velkými řapíkatými listy a plody zvláštního tvaru, který pochází z Číny. „Ne, abys trhala větvičky!“, bylo mi kázáno, avšak pozdě. Už jsem jednu objevně držela v ruce a zkoumala podivné plody. „Aspoň jednůů?“, omluvně jsem škemrala a zastyděla se, že jsem se neovládla a strom nenechala jen k vidění (větvičku jsem vysušila a mám z ní krásnou dekoraci).

Bylo na čase vrátit se do penzionu, kde byla objednána večeře a posezení u vínka, případně, pokud neodpadneme, bowling. Zpáteční cestu jsme tedy zrychlili. Nakoukli jsme do farního kostela zasvěceného sv. Jiljí, jehož chloubou jsou 3 oltáře, vyřezávané lavice a ručně malovaná okna. Oltářní obrazy jsou dílem J. Hafflera a plastickou výzdobu provedl O. Schweigel. Plaše jsme prošli kolem radnice s její neodmyslitelnou věží s hodinami, symbolu městečka. Ještě jsme jukli na Mariánský sloup, obešli nově zrekonstruovanou školu ze 17. století a se šerem jsme vcházeli do restaurace penzionu, plné omamných vůní a povyku u vína. Ze stylového salonku, který je součástí restaurace, avšak na nižším podlaží v suterénu, se k nám nesly s cinkotem sklenic veselé tóny písní Petra Ulrycha.

Výborně jsme se najedli. Když jsme dopili lahvinku původního Jaroslavického vína (2014), mazali jsme na kutě. Nazítří ráno nás totiž bude čekat majitel penzionu u vrat, jelikož nás pozval v rámci nabízených agroturistických služeb do vinohradu, abychom poznali na vlastní kůži dřinu, která mění bobule ve víno.

Po vydatné snídani kanadského typu jsme auty odjeli na pole. Jej pardon! Na vinohrad. Tratě ověšené liánami révy byly nedozírné. A ty střapce hroznů – jako vysochané od Jožky Úprky. Bylo každému zúčastněnému rozdáno po kýblu a ostrých kleštích s pružinou. Závdavkem byla ukázka, jak na to, a potom už jsme všichni makali na své přidělené délce tratě. Začal cvrkot. Jedni jsme stříhali a plnili kýble, jiní nám plné kýble vyměňovali za prázdné a vysypávali do loden na korbu teréňáku. Za hodinku makačky jsme podobný švunk ještě opakovali na jiném vinohradu. Sem tam nás z pracovní euforie vytrhl výstřel – to byl hlídač vinice, který právě plašil ptáky.

Práce ve vinohradu byla pro nás „z města“ nezapomenutelným zážitkem. I mé světlé tenisky si vinohradu užily - změnily barvu krapet do tmavších tónů, protože zde na Jaroslavicku mají černozem, jednu z nejhodnotnějších bonit půdy v okrese Znojmo, a já si dovolím doplnit, i jedno z nejúčinnějších přírodních barviv.

„Pěkná batika“, vtipkováním potvrzovali kvalitu barvících schopností zdejší půdy mírně ovínění přátelé, když jsme náš pracovněturistický den vesele zakončovali ochutnávkami vzorků ve vinném sklípku.

Poslední den pobytu v Jaroslavicích jsme se vyhoupli do sedel našich kol a projeli si blízké okolí. Jeli jsme okolo Jaroslavického rybníku, který slouží k chovu kaprů a je velkým hnízdištěm vodního ptactva. Pokračovali podél Krhovicko – Jaroslavského náhonu, na kterém leží pozoruhodný renesanční velkomlýn v nedaleké vesničce Slup. Vyslechli jsme si hodinovou přednášku o vývoji mlynářství, o procesu mletí obilí, viděli, jak dobové stroje pracovaly. Cestou zpět jsme nemohli zůstat dlužni návštěvu nejmenší hospůdce v Čechách, zastrčené v uzavřeném hospodářství v domě starém 200 let. U zdejší starobylé studny jsme poseděli s pivem natočeným tak, že se pěna ze sklenice valila jako kaše z pohádky Hrnečku vař. Já jsem se ještě pomazlila s kozičkama a čuníkem, kteří si volně po hospodářství trajdali.

Prodloužený víkend pomalu končil. Kola jsme naložili na nosič, zavazadla byla už v kufru auta a my se loučili s úžasným personálem Penzionu Podzámčí. „Na Laačko toť zahnite vlevo, potem vpravo, než bude konec Jaroslavic. Za hranicú zasej vlevo“, dostali jsme poslední rady. „Dobře sa vykúpajte“, přála nám milá servírka. „A dondite na naše hody!“, s širokým úsměvem dodala.

S díkem jsme zamávali a slíbili, že zase přijedeme. Chtěli bychom projet celou 30 km trasu okolo náhonu a poznat další cyklistické stezky, které vedou i rakouským pohraničím, abychom se mohli vychlubovat, že jsme projezdili křížem krážem okolí městečka, které ve svém Jaroslavickém vinném archivu má uloženo v 7 lahvích nejstarší víno ČR – Modrý Portugal, ročník 1945.

Za agroturistikou na Moravu do Jaroslavic

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více