Tak jsem se zase doslechla, jak někde nějaký bláznivý kluk střílel do lidí, protože si myslel, že je to počítačová hra. Je to hrozné, jak někdo vymýšlí hry pro děti, aby je úplně zblbnul a vlastně jim poškodil mozek.
Abych svoje vnoučata uchránila od těchto her, tak jim raději přečtu pohádku .V pohádce je vždycky poučení a štastný konec.Děti si vybraly pohádku o Perníkové chaloupce, a tak začínám číst.Najednou jsem však začala o té pohádce přemýšlet logicky a zježily se mi vlasy. Vždyť to nemůže děti udělat ušlechtilejšími, ty pohádky jsou stejně zvrhlé, jako ty počítačové střílečky. Udělalo se mi zle, když jsem si představila, jak ty děti oždibují ten starý, letitý perník, prolezlý červy a rozmočený dešti. Za to, že ho vůbec pozřou, je ještě perníková babice chce trestat? No jistě, musí se nějak bránit. Je to její perníček.
Je pravda, že děti nejdříve krmí vybranými lahůdkami,ale není to z dobrého srdce , ale chce, aby se zakulatily a ona si je pěkně šťavnaté mohla sežrat. Asi jí v té samotě přeskočilo, a neví, že děti se nejedí. Pak je nutí sednout na lopatu a chce je strčit do rozpálené pece.
Děti jsou ale docela chytré a dobře vykrmené, plné síly a také v pudu sebezáchovy, babu přelstí a kremaci, dokonce zaživa, udělají jí. Sice si pozdě uvědomí, že to bylo od nich nepřiměřené bránění a že na babu měly raději zavolat dobrého psychiatra a policii, ale už je pozdě..Pak se radují, vezmou do ranečku ten hnusný perník, donesou rodičům, aby je zachránily od smrti hladem.
Vnoučata, uspokojena dobrým koncem pohádky, usínají. Já neusínám dlouho a přemýšlím, kdy začnou ty dobře živené děti strkat do pece ty staré, nepotřebné a někdy i ze stáří i nemoci zlé, staré lidi a brát jim jejich perníček, léty těžce nastřádaný.
Vždyť ono se to už vlastně děje. Že by pohádky?
