Hořela žhavá brána
pod klenbou zlacenou
a nedospaná rána
se chvěla ozvěnou.

Já jsem tam němě stála
a nebylo kam jít,
láska se trochu smála
jak liduprázdný byt.

Jen jeden tón mi zbýval,
to nikdo netuší,
jak stříbropěnný příval,
jenž ticho přehluší.

I dnes tu zase stojím
před chrámem umělým,
s tebou se nepropojím
a citu chybí rým.

Dál žiji na řetízku
a říkám C´est la vie,
i tvoje stopy v písku
mi vlna odplaví.