Ach Bože, zase má tu svou náladu. Jak jen to vydržet, jeho urážky a ponižování. On pořád nadává. Na cokoli. Nic mu není vhod. A lidi ve vesnici mi nesedí. A já jim taky ne. Věčná averze lidí z venkova k lidem z města.

Příští týden přijede dcera. Odešla do zahraničí pracovat. Odešla od prvního muže k druhému. Vlastně obě udělaly totéž. Za předešlým životem udělaly čáru. Podtrženo  a sečteno. Výsledek rovná se nový život. Změna. Radikální. Je to změna k lepšímu? U prvního manžela měla dost jeho nevěr, u druhého jeho nálad. Za ty dva roky, co jsou spolu, se hádali, usmiřovali se a zase se hádali a potřebovali se. Když bylo nejhůř, pozvala někoho „třetího“. Ten třetí měl za úkol ztlumit nárazy a otřesy. 

Katka si pustí televizi. Se sluchátky na uších. Televize přehluší jakýkoli zvuk. Konečně je ticho. Uzavřená ve svém světě. Ve svém pokoji se sluchátky na uších. Odhlučněno. 

Katka myslí na dceru Denisu. Odešla dospělá. Ve třiadvaceti. Po promoci. Využila příležitostí a šťastných náhod, které život nabízí jen na počátku. Velkorysé nabídky od života. Později se za ně platí, život si vybírá svou daň. Ale Katka už tak velkorysou nabídku nedostala. Ale má tady klid. Přírodu. Zvířata. Milované a milující psy.

Katka se procházela se psy po návrší, kterému se říkalo Vršek. Vlastně utekla z domu po  hádce za jasné noci. A během té noci plné hvězd se rozhodla, že odtud odejde. Autobus jede v sedm ráno. Do tašky dala to nejnutnější, aby se ráno nezdržovala. Rychle. Pojede ke kamarádce. Jarka bydlí sama. Zavolá ji až z autobusu. Nebo vůbec ne. Stejně bude ráno doma. Jarka před desátou nevyjde z domova.

Ráno Katka vyšla svižným krokem. Psy vzala s sebou. Sousedka ji zahlédla, když krmila slepice. Katka ji ani nepozdravila. 

„Můžu tu zůstat? Aspoň na čas, než si něco najdu?“  

„To víš, že jo. Stalo se něco?“

Jarka po druhém rozvodu žila sama. Mně už chlap do bytu nesmí. Jo na chvíli, to jo. Ale pak honem ven. Dokud to je hezký, tak jo, ale až začne otravovat, tak to teda ne. Uděláme si dámskou jízdu. Oslavíme si svobodu. Udělám chlebíčky a otevřu lahvinku.

Katka zprvu opitá volností, radostí, že jí nikdo nic nenařizuje, se pustila do přípravy chlebíčků s Jarkou. Krájela šunku, vejce, salámy, vše úhledně srovnávala na talíř, jako by si srovnávala život příštích dnů. A když byla láhev do poloviny vypita, život viděla vesele a dobrodružně. Smála se, když si představovala Bohouše, až najde lístek se vzkazem. Odjíždím. Musím odsud vypadnout. Nic víc. A teď si v hlavě, uchlácholené červeným vínem, mlhavě uvědomovala, co se stalo.

Jak zmizely chlebíčky na míse a vyprázdnila se láhev vína, mizelo i v Katčině duši ono nadšení ze dnů budoucích a cítila stejné prázdno ve své duši jako na míse a v lahvi.

Jarka povídala, smála se, vyprávěla o svém posledním milenci a cpala se chlebíčky. Katka napolo vnímala, pak se slova jen přibližovala a odrážela od probouzejícího se chvění až mrazení z pocitu, co bude dál. Co dál? Vyslovila si otázku v duchu. Vybavil se jí šanson Hany Hegerové. Někdo se ptal. Co bude dál? Rozvod. Tak nějak to kdysi zpívala. A mráz jí přejel po zádech. Pronikl celým tělem a zůstal uvnitř. Katka vzdychla. Vydala takový zvláštní zvuk, něco mezi povzdychnutím a vzlykem.

Jarka zmlkla. Vycítila změnu v Katčině chování a myšlení.

Hele to přejde. Mě to taky štvalo, když jsem s Karlem skončila. Vyspi se z toho a ráno bude všechno dobrý. Já se na chvíli natáhnu. Musím zítra do práce. 

Katka se posadila do křesla. Vzrušení se úplně vytratilo a místo toho se vracelo ono nepříjemné vnitřní mrazení. Mrazení z pohledu na Jarčinu osamělost, onen neřád v řádu života a zároveň touhu po řádu a klidu. Kdysi se s Jarkou dohodly, že půjdou za školu. Koupily si levné víno a vrátily se domů. Rodiče byli v práci. Stejně jako dnes se opily. Tenkrát byly opilé i vzrušením ze zakázané svobody. Doma pak dostala strašně vynadáno. Rodiče omluvili její nepřítomnost nevolností. Pošetilý a bláznivý nápad, podotkla maminka. Ať se to víckrát nestane, řekl tenkrát otec.

Katka začala přemýšlet o následujících dnech. Má sice invalidní důchod, nemusí si hledat práci. Ale co bude dělat? Kde najít vztyčný bod? O co se opřít? Katce hořely tváře z vína a přitom jí byla zima. Ruce měla studené a vlhké, jako je mívá člověk nervově labilní. Dokonce se jí třásly. A cítila se ztracená.  Ztracená v tom malém městě, v malém bytě, v malém obzoru před sebou. Jak seděla ztracená v pohodlném, velkém křesle u podřimující Jarky, zaslechla zvuk oznamující zprávu ve svém mobilu.       

Vrať se domů.

Žádné prošení. Znělo to spíš jako rozkaz než projev lásky. Ale Katce se ulevilo. Ulevilo, že se může vrátit bez dlouhých řečí a výmluv. Že má kam jít. Že její místo je právě u Bohouše, ať je jakýkoli. Že se to časem srovná. Že její místo je ve vesnici. U kachen. U slepic. Po chvíli vzala do ruky mobil a napsala zprávu.

Jela jsem se podívat za Jarkou. Přijedu zítra odpoledne.