Praha se osvobodila sama

Tyto dny probíhají snad všude u nás ve znamení akcí, připomínajících konec 2. světové války před 70 lety a hlavně pak květnové povstání českého lidu proti okupantům.

Ještě mám v živé paměti mohutné vojenské přehlídky na Letné, následující jen týden po rozjásaných prvomájových manifestacích. U památníků, pomníků a pamětních desek se objevovaly většinou jen oficiální věnce politických představitelů a organizací. Průvody a vojenské přehlídky již nejsou. Avšak na okraji Bohnic stojí dodnes pomníček s nápisem, že hrdinná Rudá armáda osvobodila 9. 5. 1945 Prahu.

Se zájmem jsem se zúčastnila alespoň dvou z mnoha akcí, které mohli Pražané tento víkend zhlédnout. Na dejvickém Vítězném náměstí, známém pod lidovým názvem "Kulaťák", se pořádala akce Městské části Praha 6, nazvaná Koncert pro hrdiny, spojená s výstavou Paměť národa. Koncert jsem nakonec, protože se teprve chystal, neslyšela. Zato jsem si dopodrobna prohlédla panelovou výstavu o Pražském povstání. Fotodokumentaci a hlavně řadu nepříliš veřejně známých informací o vzplanutí povstání, o sociálním složení povstalců, o podílu Vlasovců na povstání, o tom, proč Prahu neosvobodili Američané, jak si některé politické složky neoprávněně přisvojily zásluhy o vítězství a jak naopak jiné skupiny následně ze seznamu povstalců zmizely.
Nedaleko, na konci Dejvické ulice, pak stály billboardy s vyprávěním několika z posledních žijících účastníků války. Osudy velmi rozdílné, vypovídající o transportech a koncentračních táborech, o odboji a perzekuci, o účasti v povstání, ale i o takzvaném divokém odsunu Němců.

Městská část Praha 3 připravila pro občany na Havlíčkově náměstí na Žižkově zřejmě největší připomínku událostí Pražského povstání, a to ukázku bojové techniky a tematické expozice, ale především ukázku bojů na barikádách pod názvem Barikáda 2015. Této komentované rekonstrukce se údajně zúčastnilo 400 členů vojenských klubů. Akce přilákala nejen zájemce o vojenství. K vidění byly všechny generace, i rodiny s malými dětmi a pejsky. Okolí bylo uzavřeno pro dopravu a všude se tísnilo množství diváků. Střelba však byla hlučná až téměř nad rámec snesitelnosti.

Jsme vlastně poslední generace, která buď ještě jako děti válku zažila nebo o ní bezprostředně slyšela od svých rodičů. Po nás pak budou Pamětí národa skutečně jen dochované písemné vzpomínky nebo archivní dokumenty. Za sebe jsem šťastná, že jsem díky své práci v archivu měla možnost nahlédnout trochu i do historie konce války a úlohy povstání. Mohu s klidným svědomím říct, že Češi nebyli, jak někdy zazní, národem kolaborantů, který si chtěl napravit reputaci v posledním boji s již poraženými Němci. Měli svůj zahraniční i domácí odboj, byť po teroru za heydrichiády spíše převážně ve zpravodajské podobě. Pražské povstání vypuklo spontánně, bylo málem násilně vojensky potlačeno, avšak v rozhodující chvíli zachráněno Vlasovovou armádou. Ta pak po nedohodě s Českou národní radou až na výjimky z Prahy odešla a boje pokračovaly, až nakonec díky celoněmecké kapitulaci skončily příměřím mezi německými jednotkami a Českou národní radou. Až poté dorazila Rudá armáda, která se střetla jen s posledními zbytky ustupujících Němců a měla ztráty v řádu několika desítek mužů. Sověti sice osvobodili většinu našeho území, což vyžadovalo obrovské nasazení a představovalo velké ztráty, avšak Praha se osvobodila sama. Tvrzení o osvobození Prahy Rudou armádou už byla bohužel jen politická propaganda, naznačující náš budoucí vývoj. 

Pochopit, že něco, čemu nás učili, o čem pojednávaly filmy i odborné publikace, čemu řada z nás opravdu věřila, bylo ve skutečnosti trochu jinak, není většinou jednoduché. Vážím si však všech, kteří bojovali za naši svobodu, všech čestných a odvážných lidí, kteří dokázali nasadit do bojů to nejcennější - svůj život.