Můj pohled na přehlídku historických modelů

Pár dní poté, co chatem proběhla debata o možnosti vyzkoušení dobových kostýmů na některých zámcích, jako na zavolanou redakce vydala výzvu, aby se přihlásily dámy na připravovanou přehlídku historických kostýmů. Přiznám se, že o Národní kronice jsem nevěděla vůbec nic, ale nerozmýšlela jsem se ani chvilku a na akci jsem se přihlásila.

O Národní kronice jsem si hledala informace až potom. Jsem moc ráda, že jsem patřila k vybraným šťastlivkyním. Jela jsem pak do depozitáře Národního muzea vyzkoušet model, který bych měla předvádět. Paní doktorka Mira Burianová, která je mimochodem velmi milá dáma, už měla přichystaný stojan plný oděvů. Zkoušela jsem si dvoje krásné šaty, ale bohužel ani jedny mi nepadly. Byla jsem do nich se svými 60 kily jaksi větší. Trochu s despektem jsem se dívala na hnědé šaty a v duchu se modlila, aby to nebyly právě ony, které na mě zbudou. Samozřejmě, že zbyly.

Šaty, které si v roce 1950 dala ušít dáma na svoji zlatou svatbu. K nim černý klobouk, černá kabelka, černé rukavice i boty. Byla jsem docela rozpačitá. Já? Hodí se ten podle mě jaksi smutný oděv ke mně? Vždyť já jsem docela jiná. Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že vůbec nejde o mě, že jde přece o ten historický kostým a měla bych ho představit patřičně sebevědomě. A začala jsem se na akci těšit.

V den D, tedy v úterý 28. dubna 2015, se čerti ženili. Letní pondělek se rázem změnil v ponurý deštivý podzim. V okamžiku, kdy jsem překročila práh Letohrádku Kinských, se však jako kouzlem vrátilo léto. V místnosti, kterou jsme měly určenou na převlékání, vládl čilý ruch. Zralé modelky se sešly, aby v překrásném prostředí letohrádku doplnily program Předávání vzpomínek seniorů do Národní kroniky a uskutečnily přitom svůj sen - obléci historický kostým.

Dámy si při oblékání nezištně pomáhaly, kadeřnice a vizážistka měly ruce plné práce. Mě například potěšilo, že jsem mohla vypomoci svými botami kamarádce modelce. S některými dámami jsem se už znala, některé jsem viděla poprvé, ale měla jsem krásný pocit, že táhneme za jeden provaz a báječnou atmosféru si užíváme. Bylo zajímavé pozorovat, jak se dámy 21. století před očima mění ve filmové krásky století minulého ... zavřete oči, odcházím ...

V muzejní kavárně pro nás bylo přichystáno pohoštění v podobě výborných koblih a nápojů. Paní doktorka nám přednesla svoji představu o choreografii a já jsem začala horečně přemýšlet o tom, jak zvládnu sestup a výstup po schodišti. Dobrá nálada mě ale neopustila.

V 11 hodin začala vlastní akce. Nevím o ní zhola nic. V tu dobu jsme totiž stály v 1. patře nad schodištěm a za vydatného šimrání kolem žaludku se těšily - tedy aspoň já - na svůj výstup. Po pokynutí Daniely Havlasové, která mimochodem na sobě také měla historické šaty, jsme sestupovaly po schodišti jako pravé dámy a předvedly přítomnému publiku ty krásné modely. Zahlédla jsem naše fanynky z i60 a moje srdíčko se zatetelilo.

Nálada byla úžasná, fotoaparáty přítomných reportérů cvakaly o sto šest a léty prověřené modely si naším přičiněním užívaly zasloužené pozornosti. Po skončení přehlídky nás ještě pěkně pan fotograf zvěčnil v prostorách letohrádku, prohlédly jsme si muzejní expozici a některé dámy pak odešly, některé se odebraly do kavárny a při zbytku koblih a také vínečka akci pěkně zhodnotily.

Díky Tobě, i60, jsem si splnila sen a zúčastnila se skvělé akce, která proběhla ve velmi příjemné a přátelské atmosféře a bude patřit k mým krásným zážitkům.

P.S.: V naprosté euforii jsem pak zcela prozaicky v dešti nasedla do špatné tramvaje a odjela úplně jinam, než jsem chtěla. :)