Pane Františku, oceňuji Váš opět osobní komentář. Jen tak dál, díky.

Když tak vidím ty váhy, napadá mne jeden příměr. Kdysi jsem měl velice milý vztah s jednou vdanou ženou. Měla o patnáct let staršího manžela a dvě děti. Manžel byl člověk modrákový, pořád něco stavěl, pořád něco kutil. Byl ale naprosto nespolečenský, skoupý na slovo, prostě muž na staveniště a ne do společnosti. Tak jsem se snažil. Obracel jsem se k ní jenom tou lepší stránkou a v kecání jsem byl vždycky kadet. Jednoho dne vše skončilo. Paní pravila:,, Posadila jsem tě na misku vah. Na druhé straně je barák, dvě děti a pracovitý manžel. Ty seš sám a tu druhou misku nepřevážíš!"

Paní Zuzanko, chápu to tak,že je to jako v životě jednou je líp,jednou je hůř.Láska je sice na dosah,ale v zápětí nám uklouzne na misce vah,houpá se a ztrácí se,chceme ji cítit,ale uniká nám někde nahoru do výšin a zase padá do neznáma.

Moc tomu rozumím Zuzko a i to srdíčko má své výkyvy tím pádem a někdy k naší škodě.

Milá Olinko a další, právě tak, jako souhlas a nesouhlas nemusí být jednoznačné, nýbrž mají škálu odstínů, právě tak se může kývat a houpat i láska. Nebylo řečeno, že není. Ona stále je, ale na své misce se jednou vznese výše a podruhé něčím zatížena zvolna klesá dolů. Jsem ve svých výpovědích velmi osobní. Kdo můžeš, pochop.

Napadá mě,myslím,název jakési sbírky: "Kolik vůní má láska".Je neuchopitelná,nadčasová.radostná i zoufalá,naléhavá,odvážná,někdy tak a jindy jinak.Ale když je v nás přítomna,cítíme ji v každé její podobě.A jsme za ni vděčni.mm

Ono mi to ulítlo. Vášnivé objetí, padání ze skály, ten prchlivý okamžik? Pohlazení, úsměv porozumění, společné mlčení a tiché souznění,podanou ruku?Svírání srdce, strach a úlevu? Radost a štěstí.Může to být i zlost a nenávist.

Ale láska je jenom slovo.Co si pod tím pojmem představujete?

Tak nevím - láska a váhy? Láska je něco tak úžasného, buď je, nebo není. Možná, že v našem věku je to už jinak, ale tentokrát, Zuzko, nesouhlasím.

Máš pravdu, Zuzko. V našem věku je láska vždy na misce vah.