Naděje
je zamyšlená krajina,
peřeje
a nekonečná rovina,
echo snů
a zbylé stopy ve sněhu,
tikot dnů,
když stojím frontu na něhu.

Naděje
se jako brána otvírá,
zahřeje
a drobné mince posbírá,
nezná čas
a do krásy se rozvije,
jindy zas
mé přesvědčení rozbije.

Naděje
jak bílý oblak připluje,
z výdeje
zas střevíčky mi obuje,
hudba lká
a lásce není pomoci,
Popelka
se musí ztratit v půlnoci.