Jedna moje školní

U nás na rohu sedává babka,
není to ta, co prodává jabka,
tahle nosí v košíku fialky,
petrklíče, později upolín.
Těch žlutých bambulek má plný klín,
vije zelené lístky v kytice
a prodává za pět korun jednu.
I já se často ze židle zvednu
od okna, kde babku pozoruji,
seběhnu k ní a už nakupuji.
Celá se chvěje v starém kabátě,
venku je zima, vítr zle fičí,
promodralými rty na mne křičí:
Kolik těch kytek chcete, slečinko?
Beru květy ze žilnatých rukou,
netuší babka, že je mi mukou
vidět to stáří takhle opuštěné.
Já kdybych měla ještě babičku,
nesměla by stát s květy v košíčku
v studeném větru v rohu domu.
Platím jí víc, babka se usmívá:
Tak štědrý ke mně nikdo nebývá,
jste pěkná, jako moje první dcera.
Vy máte dcery? zvídavě se ptám.
Zmrzlým úsměvem mi říká: mám,
dokonce tři. Vracím se s kytkou zpět,
přemýšlím,co je to za divný svět,
když dcery tři nechají maminku
prodávat zjara kytky na rynku.