Asi je to běžné,
že jsem dlouho spala,
a pak jsem se něžně
lásce odevzdala,
lásce azurové,
z horkých slov a díků,
proč mě v mysli klove
zobák otazníků?

Asi je to málo,
že tu pluji žitím,
tělo, které hřálo,
touhou nenasytím,
tělo vykouzlené
z dotyků a chvění,
kam mě osud žene,
nezná zpomalení.

Asi je to sbohem,
že se všechno mění,
život v stylu strohém
nemá pochopení,
zas mě doprovází
na přístavní molo,
korunou mi hází:
Duo nebo sólo?